Zelená proti ideologii normality

Kresba Silvie Vavřinová

Když jsem před třinácti lety četl knihu Michaela Crichtona Říše strachu (2004, česky 2006), vcelku jsem se bavil. Spisovatel, mimo jiné autor předlohy slavného filmového šlágru Jurský park, v ní představuje společnost manipulovanou aktivisty, kteří předpovídají globální ekologickou katastrofu a tento strach ze zániku používají jako relevantní politický argument na cestě k moci, takže zelený strach postupně ovládne celý svět. Kniha má spád a jednoduchou strukturu, vlastně je to dokonalé schéma. I proto ji snadno přečtete v letadle či během dne na pláži.

Rok nato jsem se bavil ještě víc. To když jsem četl knihu Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta (2007), v níž tehdejší prezident svou neopakovatelnou dikcí varuje před environmentalismem coby novým komunismem. Klaus Crichtonovu dystopii dokonale vytěžil, víceméně opsal spoustu „zaručeně vědeckých“ pasáží ze závěrečných poznámek, převzal étos knihy varující před využitím vědy pro vybudování nové ideologie, vynechal snad jen přirovnání teorie globálních klimatických změn k eugenice, což by na evropské poměry, stále ještě zasažené vzpomínkou na holocaust, asi bylo moc. Politik Klaus využil umělecké dílo, aby doložil, že vědci (zejména ti v mezivládním panelu OSN pro změnu klimatu) zastávající tezi o klimatických změnách způsobovaných člověkem jsou „pavědci“ a ideologové, političtí aktivisté a že ve skutečnosti „žádné ničení planety nikdy neexistovalo a existovat nebude“.

Dnes už se nebavím vůbec. Z Crichtonova a Klausova diskursu se mezitím stala jedna z vlivných linií veřejné debaty, která do společnosti vnáší ideologické pohledy tam, kde nemají co dělat. Klaus a jeho následovníci, kteří hovoří o „globálním klimatickém alarmismu“, varování Crichtonovy knihy pozoruhodným způsobem otočili. Vytvářejí strach ze ztráty „normálnosti“ či „normality“, kterou má garantovat blíže neurčený zdravý či selský rozum, jakási „neviditelná ruka společnosti“ paralelní k „neviditelné ruce trhu“, jen působící na poli lidské mysli a každodenní pragmatiky, nikoli v říši ekonomických vztahů; je to strach před všemi, kteří upozorňují na zjištění, že onen „normální život“, v Americe mu říkají „American way of life“, není dlouhodobě udržitelný, protože nejen naše krajina, ale i celá planeta má své limity a neunese všechno.

Není to tak, jak by se mohlo zdát, že Klaus a spol. v boji proti zelené ideologii jen stavějí do protikladu přirozenou lidskou svobodu, která se veškeré ideologii vymyká. Nejsou to obránci svobody. Naopak. Svoboda a její vyzdvihování ve jménu zachování svobody ostatních se tu ukazuje jako nejpružnější ideologie ze všech, neboť kdykoli může z kohokoli vytvořit zlého mocenského soupeře, kterého je nutno politicky a společensky zlikvidovat. Ve jménu svobody se tu ohýbá svoboda sama, a to čistě z politických důvodů, které velmi dobře pojmenovala nenáviděná Greta Thunbergová, dívka, která stála na začátku studentských protestů Fridays for Future. „Jsme pro tyto lidi hrozba, protože máme vliv.“ Ztrácí­-li ideolog půdu pod nohama, začíná mít strach o udržení vlastní ideologie, a proto ostatním rychle přičítá ideologické manipulace a postoje a snaží se shodit důstojnost všech, kteří se takto stali jeho ideologickými soupeři. Proto ten tupý výsměch Gretě a její duševní nemoci, proto ty nálepky a expresivní vyjádření vůči všem, kteří nesouhlasí s bagatelizací klimatických změn Crichtonem a jeho politickými epigony.

Byl to Klaus, kdo si před pár lety veřejně postěžoval, že se z politiky vytratil podstatný ideologický střet, konflikt mezi socialismem a kapitalismem či mezi svobodou a etatismem, mezi levou a pravou. S „koncem ideologií“, který fakticky přišel až padesát let po vydání stejnojmenné slavné knihy Daniela Bella, se nevyrovnalo mnoho politiků, proto také zažíváme tak silný návrat ideologie, která se zahaluje nejen do národních barev a všelijakých nálepek soupeřů, ale i do dresu všeobecné normality západní, či dokonce lidské. Je to pokus, jak politiku vrátit do starého přehledného binárního modu přítel vs. nepřítel, levice vs. pravice, přičemž se z politiky stává prostor komplexních řešení, která nelze vytvářet na základě jednoho ideologického mustru, protože ideologické vidění příliš omezuje sociální představivost a empatii. Koneckonců právě téma boje s klimatickou změnou je přesně tím, co ideologický základ nemá, neboť nutně zasahuje všechny bez rozdílů politického názoru, jak mimo jiné ukazuje současná evropská politika, kde se k ekologicky citlivé a uhlíkově nízké ekonomice hlásí prakticky všechny důležité strany, levé, pravé i ty podle tradičních měřítek středové. Proto také ta urputná snaha politiků starých ideologií udělat z neurčitého širokého hnutí za ochranu klimatu ideologicky jednotnou skupinu – socialistů a ekologistů, levičáků neomarxistů, komunistů.

Všechno toto ideologické běsnění a víření, které tak hutně probublává zejména na sociálních sítích, má jediný pozitivní ohled. Je potvrzením toho, že boj s klimatickou změnou se už definitivně stal nejdůležitějším politickým tématem přicházející doby a že politické strany, které na to nebudou připraveny, nemají šanci na přežití. Návrat ideologií se pak ukazuje nejen jako zoufalý obranný mechanismus, chránící před nepříjemnou realitou, ale hlavně jako předsmrtné cukání, symptom tohoto politického odcházení.

Autor je publicista.