Slunce, moře a konec světa

Environmentální opera na bienále v Benátkách

Hlavní cenu letošního benátského bienále současného umění obdržela operní inscenace Sun & Sea na téma globální environmentální krize. Dílo trojice litevských autorek se k problematice, již obvykle provází alarmující tón, staví civilně. Angažovanost se zde pojí s niterným smutkem, který si z představení odnáší většina diváků.

Pohled do inscenace Sun & Sea v litevském pavilonu benátského bienále. Foto sunandsea.lt

Benátské bienále umění čelí v posledních letech průběžné kritice, která poukazuje hned na dvojí selhání této festivalové akce. Už sám formát mezinárodní soutěže, tedy jakýchsi olympijských her v umění, se zdá být stále menším důvodem, proč takové umění vůbec sledovat. Převažující formou jednotlivých národních expozic jsou i nadále – často bez ohledu na aktuální společenská témata i vývoj umění – výstavní pavilony, které se snaží prezentovat kulturně­-historická, este­tická, ekonomická nebo jiná specifika zastou­pených zemí. Expozice tak nostalgicky při­pomínají postkoloniální světové výstavy, kde se pod taktovkou daného národa pragmaticky prolínal průmysl, politika a umění. Svou druhou, volně kurátorovanou částí pak Benátky opětovně prokázaly neschopnost jasně a přesvědčivě uchopit jakékoliv téma. Dvojvýstava s názvem May You Live in Interesting Times (Můžete žít v zajímavých časech), připravená kurátorem Ralphem Rugoffem z londýnské Hayward Gallery, přináší reprezentativní a nepochybně kvalitní výběr současného umění – díla však spojuje jen vágně pojmenovaný koncept. Jako by šlo o pouhou hru na ideové zastřešení přehlídky, v níž nevy­řčenou roli hrají ekonomická kritéria a zájmy zastupujících galerií či manipulace s tržním potenciálem vystavujících umělců. A konečně jako přežité lze vnímat i samo konání přehlídky ve městě, jež se coby symbol turismu změnilo v promenádu celoplanetární vyšší střední třídy. Jako by se model „olympiá­dy umění“ zasekl u dokonalé hédonistické fáze západní kultury, kdesi na přelomu jejího vrcholu a nezastavitelného úpadku.

 

Civilní apokalypsa

Navzdory uvedeným výhradám nicméně mezi vystavenými díly lze najít i taková, co promlouvají živě a zastávají neočekávané, ale přesně formulované postoje. Před dvěma lety to bylo queer melodrama Faust německé umělkyně Anne Imhof, letos – možná překvapivě – expozice Litevského národního pavilonu. Operní inscenace Sun & Sea režisérky Rugilė Barzdžiukaitė, skladatelky Liny Lapelytė a libretistky Vaivy Grainytė je v mnoha ohledech nestandardním dílem na hraně žánrů a především mimořádně působivou výpovědí o současném světě na scestí. I když nejde o umělkyně, jejichž jména by byla známá širokému publiku, ve všech případech se jedná o autorky s etablovanou mezinárodní kariérou a všechny tři příznačně preferují mimožánrové nebo intermediální formy. Barzdžiukaitė je filmová a divadelní režisérka, kameramanka a scénografka, Lapelytė houslistka a elektronická hudebnice se zázemím v improvizační scéně a Grainytė novinářka, sinoložka a teoretička umění, která se jako tvůrkyně inspiruje metodami antropologie.

Sun & Sea, v originále Saulė ir jūra, je svou povahou environmentální opera, respektive operní instalace, koncipovaná jako hodinové dílo hrané ve smyčce po dobu osmi hodin. Je zasazena do prostředí písečné pláže osazené asi dvaceti saturovanými rekreanty, kteří publiku postupně předkládají mikropříběhy o životě v globálně kolabujícím světě. Ačkoliv je oteplování planety a mizení živočišných druhů jedním z nejdůležitějších a nejreflektovanějších témat současnosti, autorkám opery se podařilo vyhnout obvyklému alarmismu, viktimizaci i obžalobě korporátního kapitalismu. Jak samy v rozhovorech přiznávají, nechtěly pracovat s obvyklými děsivými scénáři, s odstrašujícími obrazy zvířat v igelitu či přehnaně emotivními apely, neboť na ně prakticky nikdo nereaguje. Jejich pojetí globální apokalypsy je vlastně velmi civilní: po pláži poletují igelitky, štěkají tu psi, v moři jsou přemnožené řasy, děti si hrají, nebe je modré, slunce pálí, rekreanti rezignovaně leží na dekách a věnují se luštění křížovek, opalování a plážovým hrám.

 

Niterný smutek

Sun & Sea nám ukazuje jiný konec světa než biblická apokalypsa. Jde o obraz společnosti, která rezignovaně spočívá v hédonismu všedního dne, aniž by se pokusila učinit cokoli pro svou záchranu, nebo aspoň svůj nevyhnutelný úděl pojmenovat. Jako diváci máme možnost vše sledovat z božského nadhledu – divadelní perspektivu nahradil pohled, který odbourává rozdělení prostoru na hlediště a jeviště a umožňuje objektivní, nadřazené pozorování. Díky tomu je v opeře veškerá akce orientována vzhůru a jednotlivé promluvy vyznívají jako vnitřní hlasy či spontánní toky myšlenek v hlavách bezvládných rekrean­tů, které spíše než k divákům směřují kamsi vzhůru, dále nad ně.

S podobnou úsporností opera promlouvá i hudebně a skrze libreto. Syntezátorová hudba Liny Lapelytė velmi přesně míří mezi reinkarnovaný minimalismus, šansonovou píseň a volnou improvizaci. Je nenápadná, často podsazená pod vokální party, ale v pravý okamžik dokáže vytvořit nečekané emocionální vlny. Ani v textu nezaznívají nikterak radikální poselství. Mezi aktéry najdeme studenta Erasmu, který se seznámil se svou životní láskou díky zrušenému letu do Portugalska, ženu, jejíž muž utonul při potápění v oceánu, neboť plaval příliš daleko od břehu, postaršího workoholika, který trpí obavami ze svého selhání před korporátními kolegy, jeho manželku, jež nadšeně přelétá mezi všemi světovými moři, dvojčata snící o 3D světě, ve kterém nemůže nikdo zemřít, a nakonec mladou ženu, jež zpívá šanson o tom, že je nebe modré a oceán plný barev i igelitek.

Banální výpovědi aktérů, mezi něž každý z diváků dokáže bez problémů zasadit i sama sebe, přitom nejsou vůči protagonistům nijak sarkastické. Jde o obraz světa, ve kterém vlastně nikdo nedělá nic špatného, nikdo není obviňován, vše se děje se samozřejmostí všedního života a nikdo se nenechá ničím zásadně zneklidňovat. Jak ale Grainytė podotýká prostřednictvím postavy worko­holika, potlačované emoce jen tak snadno nezmizí, jsou vetkané do naší psyché a jednou se dostanou neočekávaně na povrch. Mimořádná působivost opery tak spočívá právě v jejím umírněném, nenátlakovém výrazu, který umožňuje, aby drama prožil každý sám v sobě. Většina diváků tak v litevském pavilonu zůstává podstatně déle než po dobu představení a odchází ve značně zamlklém stavu, nejednou i v slzách a s pocity niterného smutku. Lze samozřejmě namítnout, že inscenace Sun & Sea je jen jednou z mnoha atrakcí, které bienále v Benátkách nabízí. Právě tento zážitek však rezonuje i poté, co inscenaci opustíme, a mnohé z toho, co pak zažijeme, je vystaveno spontánnímu srovnání s prožitým obrazem civilní apokalypsy.

 

Tři autorky z Kaunasu

Sun & Sea je mimořádným projektem i z jiných důvodů. Jde o tvůrčí počin mimo obvyklé mantinely uměleckého světa, nezapadající do tržních mechanismů uměleckého obchodu (v roz­­­počtu litevské národní expozice chybělo 40 tisíc eur na opakované uvádění, a realizační tým je získal otevřenou sbírkou na crowdfundingovém serveru). Autorkami jsou tři ženy ze země, o které většina západního světa netuší, kde leží, anebo si ji plete s Lotyšskem. Jedná se o dílo založené na organickém kolaborativním a mezioborovém přístupu (autorky spolu vyrůstaly v Kaunasu), které neobsahuje žádné výrazné výtvarné efekty ani nevyvolává kontroverze. Přesto inscenace prokázala, že je možné se s dostatečnou autenticitou a uměleckou autoritou vyjádřit ke globálním tématům, a to i z pozice umělce z neznámé východoevropské země, která do dalšího vývoje civilizace bude zasahovat jen obtížně nebo velmi částečně. V neposlední řadě pak Sun & Sea nabízí přesvědčivou odpověď na otázku, zda a jak má být umění ve vztahu k zásadním společenským otázkám angažované.

Autor je umělec.

Lina Lapelytė, Vaiva Grainytė, Rugilė Barzdžiukaitė: Sun & Sea (Marina). 58. mezinárodní bienále umění v Benátkách, Itálie, 11. 5. – 31. 10. 2019.