Děravá loďka

O vzkazech v lahvích a nedoručitelných dopisech

Poezie hledá svého adresáta podobně jako vzkaz v láhvi cestující mořem. Přestože každý dopis pohltí dálka – a psaní je tak z tohoto hlediska zbytečná činnost –, význam napsaného dopisu nespočívá ve slovech, ale v tom, že umožňuje spojení. Kam putují dopisy bez adresáta? A básně bez čtenáře?

Jsou dopisy, které nebyly doručeny, jsou dokonce takové, které nikdo nepřečetl. Ale jsou i dopisy, které byly napsány, přestože je nikdo číst nebude, napsány jakoby natruc veškeré srozumitelnosti; dopisy, které zpochybňují pořádek světa, protože vlastně ani nechtějí být přečteny; dopisy, které byly napsány, aniž byly odeslány. Ba i takové, které nemají adresu. Jsou to vzkazy v láhvi vhozené do moře s rizikem, že se navždy ztratí. Psaní poezie toto riziko předpokládá, protože se dosud nenašel lepší způsob, jak se dorozumět. A není koneckonců každé psaní, i to nejnevinnější, jakýmsi dopisem v láhvi?

 

Útržky poztrácené cestou

Kolem nás se nachází spousta vzkazů, jež za námi vyplavila naše minulost, a my se v nich přehrabujeme, aniž známe adresáta anebo odesílatele. V Proustově Hledání ztraceného času (1913–1927, česky 1927–1930) najdeme celé pasáže věnované komunikaci, zvláště v té době oblíbenému telefonu, a podobně je tomu u Franze Kafky. Avšak zatímco …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky