minirecenze

Zuzana Dostálová

Hodinky od Ašera

Paseka 2018, 336 s.

„Co trápí dnešní třicátníky?“ ptá se nakladatel na obálce knihy Zuzany Dostálové. A já odpovídám: všechno. Jsou to úplní chudáci a já bych s nimi neměnila ani za nic. Do tří set stran a několika příběhů, které se točí kolem ústřední hrdinky Heleny, se vejdou dvě sebevraždy (jedna kvůli bankrotu, druhá kvůli alkoholismu vzniknuvšímu z neřešeného sexuálního obtěžování v dětství), jedna smrt stářím (vlastně dvě, počítáme­-li i psa), jedna vážná nemoc končící smrtí, jeden smrtelný infarkt (matka hlavní hrdinky), jeden zaléčený infarkt (otec jejího partnera), jedno domácí násilí, dva zděděné a směšně pod cenou prodané byty, dvě prodaná auta, jedno vězení, jedno otevření obchodu a jeho následný krach. Nechybí ani vydírání podnikatele a tragický židovský příběh z vyhlazovacího tábora. To by porazilo i vola. Problém je, že autorka se – jako řada jiných českých spisovatelů – snaží vzbudit zdání skutečnosti: pečlivě volí reálie a plasticky vykresluje několik prostředí, přitom se jí ale nedaří vytvořit žádnou životnou postavu, která by měla alespoň stopový vnitřní (a tudíž strhující) život. Prázdnotu románu tak přetlouká tragickými událostmi, z nichž se tu jedna, tu druhá figura viní, ale ve skutečnosti se Helena trápí jenom tím, že má tlusté nohy a břicho. Což nakonec působí jako jediný opravdový problém dnešních třicátnic. Číst kvůli tomu takový opus je skoro ztráta času.

Markéta Pilná

Egon Bondy

Bezejmenná

Akropolis 2019, 172 s.

Bezejmenná, jejíž první polovina v biografických, esejistických i reflexivních fragmentech zachycuje Bondyho tvůrčí krizi, je sebezpytující koláží, v níž autor po dopsání Bratří Ramazových přiznává absenci témat i pochyby o své tvorbě a životě. V knize, kterou Egon Bondy považoval za svou poslední, se střídají záznamy z cest na jih Čech za Magorem Jirousem, vzpomínky na mládí, úvahy o rasismu, národní povaze, disentu a Chartě 77 a politické prognózy, které jsou velice přesné, mnohdy až jasnozřivé. Dozvíme se také o místech, kde Bondy tvořil (například o stále funkční Samojídelně na Petřinách), a o proměnách Prahy. Za zmínku stojí démonický záznam z telčské hospody Na Žabinci, kde sedí u stolu s Marxem a Engelsem – místním hajným a porybným – a přemítá o vyhlídkách světa, svobodě a nesamozřejmosti lidských práv. Končí pesimisticky: „Bezmocnost člověka je dnes hrozná a u nás přímo bezmezná. Perspektivy nejsou žádné. Hlásat není co.“ Jak svěží! V souvislosti se svým starším bádáním Bondy svou krizi spojuje se ztrátou Tao, rovnající se ztrátě životního štěstí. To je rozvedeno v Rajských ostrůvcích, závěrečné kapitole první části. Na tuto imaginativní snivou miniaturu o životě v ráji a ztrátě smyslu života plynule navazuje druhá část knihy, v níž hlavní hrdina A. utíká z ráje do nehostinných hor a svou ztrátu se snaží zasvětit samotě v přírodě, hledání, poutím a rozpravám s taoistickým mistrem. Nakonec hrdina dospěje ke smíření, které souzní s duchem první části.

Karel Kouba

Tomáš Vilímek a Oldřich Tůma (eds.)

Projevy a podoby protirežimní rezistence v komunistickém Československu 1948–1989

Ústav soudobých dějin 2018, 287 s.

Kniha je souborem čtyř studií s výmluvnými názvy: Demonstrace a protesty, K rezistenci v rámci katolické církve, Příklady rezistenčního jednání 1948–1967 a jejich chronologicky pozdější obměna a Projevy rezistenčního chování 1969–1989. Poslední z nich je nejrozsáhlejší a jsou na ní také nejvíce patrné slabiny přístupu, jenž je stručně nastíněn v kratičké předmluvě; ta ovšem nemůže nahradit chybějící teoretickou kapitolu vysvětlující samotný koncept rezistence. Pojetí rezistence, kterou předmluva zařazuje do škály protirežimních aktivit vedle odboje a odporu, tak do značné míry visí ve vzduchoprázdnu. Její teoretizace je přitom pro dané téma naprosto zásadní. Už synonymní používání slov „jednání“ a „chování“ ukazuje slabost při práci s pojmy, což z chronologicky vymezených studií dělá pouhý katalog režimní represe, který nic nevypovídá o struktuře rezistence. Její rozpětí od nadávání v hospodě po sabotáže ukazuje, do jaké míry zde nedostatečné teoretické a systematické uchopení odporu vede k přijetí hledisek komunistického režimu a jeho represivního aparátu. Takový soubor případů je sice užitečný pro hodnocení režimu, nikoli však pro vyvozování četnosti a povahy rezistentního jednání, jež konstruuje až následná represe. Toto teoreticky slabé pojetí, které mlčky předpokládá teorii totalitarismu, tak paradoxně spoléhá, že nám režim „sám“ řekne, kdo byl jeho odpůrcem, jaké formy nabývalo rezistentní jednání a co bylo naopak jednání normální či (po roce 1968) normalizované.

Matěj Metelec

Giovanni Levi

Nehmotné dědictví. Kariéra jednoho exorcisty v Piemontu v 17. století

Přeložila Silvie Šlejmarová

Argo 2018, 204 s.

Giovanni Levi, vedle Carla Ginzburga nejslavnější reprezentant italské mikrohistorie, se dočkal českého překladu své monografie z roku 1985, která mu zajistila světový věhlas. Je vystavěna jako příběh „neškodného, nepříliš vzdělaného venkovského faráře“ jménem Giovan Battista Chiesa, jenž na konci 17. století v okolí severoitalské Santeny uzdravoval nemocné exorcistickými metodami. Ve skutečnosti je však okrajovou postavou. Levi má příliš málo pramenů, aby dokázal vysvětlit proměnu vypočítavého faráře, který stanul v roce 1694 před soudem kvůli finančním pletichám, v léčitele přesvědčeného o tom, že devět desetin populace je ovládáno zlými démony a potřebuje jeho vymítačské dovednosti. Celkem banální příběh Levimu slouží jako okénko, jímž může nahlédnout do fungování venkovské společnosti přelomu 17. a 18. století. Kdo si myslí, že ví, co je pro člověka přirozené a normální, nechť po této knize sáhne. Zavede jej do světa, kde racionální kalkul jednotlivců a domácností ani zdaleka neodpovídá poučkám z učebnic ekonomie. Individuální seberealizace a svoboda se tu stávají druhotnými hodnotami vedle snahy učinit nevypočitatelný přírodní svět bezpečnějším pro zranitelnou nukleární rodinu, jež měla šanci na úspěšnou reprodukci pouze v husté síti závislostí a klientských vazeb. Mikrohistorie má smysl jen v okamžiku, kdy její detailní analýza rekonstruuje „moře ve lžíci vody“. A to Levi dokázal v Nehmotném dědictví mistrovsky.

Jakub Rákosník

Takové krásné šaty

(In Fabric)

Režie Peter Strickland, Velká Británie, 2018, 118 min.

Premiéra v ČR 12. 9. 2019

Britský režisér Peter Strickland si svými předchozími snímky Berberian Sound Studio a Pestrobarvec petrklíčový získal pověst fetišistického, cinefilního vyznavače filmového braku. Jeho tvorba přiznávala inspiraci italským hororem a španělskou sexploitation, ale zároveň ji uhlazovala do formálně precizních, artových a audiovizuálně požitkářských tvarů. Takové krásné šaty se rovněž pokoušejí o ztvárnění autorových estetických fascinací. V groteskním snímku o prokletých šatech jsou to zejména staré obchodní domy nebo zvukové efekty ASMR. Tentokrát se ale Stricklandovi nedaří nalézt pro film odpovídající tempo a strukturu. Zatímco v Berberian Sound Studio nechal jemnocitného britského zvukaře postupně propadat do šílenství vyvolaného brutalitou italského filmařského štábu a v Pestrobarvci zase vytvořil precizní hodinový strojek konvenující povaze sadomasochistického vztahu hlavních hrdinek, jeho novinka se jeví poněkud bezradně. Prostředí starého obchodního domu a bizarní personál zdejšího oddělení s oděvy sice působí příjemně surreálným dojmem, ale Strickland ho nedokáže organicky propojit s dalšími prvky filmu. Nejhůře vyznívá rozhodnutí nechat šaty v jednom okamžiku změnit majitele a odvyprávět v podstatě tentýž příběh znovu s jinými hrdiny. Spíš než o krásné šaty tak jde o několik pečlivě vytvořených svršků, které poněkud neúhledně visí na kostře celého snímku.

Antonín Tesař

Juliana Höschlová

Mind Is a Negative Bitch

Galerie 35M2, Praha, 30. 8. – 29. 9. 2019

Jak už název napovídá, Galerie 35M2 není zrovna rozsáhlý výstavní prostor, je spíše místem pro menší a skromnější projekty, které mají potenciál nabídnout „hodně muziky za málo peněz“. Takřka doslova to platí o aktuální výstavě Mind Is a Negative Bitch Juliany Höschlové, která stojí na karaoke performanci s environmentálním podtextem. Není to ostatně poprvé, co se u Höschlové můžeme s takovým přístupem setkat – jde vlastně o svébytné pokračování jejích projektů Zig Zag in the Land You Will Honor (Kličkování v zemi, které vzdáváte poctu), oslavující vodu v lázních Luhačovice, nebo Album for Broken Buildings (Album zbořených budov), v jehož rámci ženská komunita zpívá písně zbořeným budovám, k nimž jednotliví aktéři projektu mají nějaké osobní pouto. V autorčině tvorbě vcelku pochopitelně zaznívá čím dál silněji ekologická, potažmo klimatická tematika. Höschlová se zabývá tím, jak se součástí našeho mentálního univerza stává environmentální žal, úzkost, deprese nebo rovnou panika, či naopak rezignace. Jak ale upozorňuje kurátorka Tereza Záchová, jsme tu hlavně svědky umělecké reflexe vztahu rozumu a citu a také kritiky civilizace, v níž dominuje racionalita jako základní organizační princip, který si vše podmaňuje a subsumuje pod své kategorie. Nabízí se tak myšlenka, že klimatická krize možná nakonec nemá racionální řešení, protože naše mysl je zkrátka děvka.

Martin Vrba

Marie Nováková

Plodnost! Mír! A Bohatství!

Festival Antická Štvanice, Praha, premiéra 30. 8. 2019

Hra Plodnost! Mír! A Bohatství!, uváděná na čtvrtém ročníku festivalu Antická Štvanice, nabídla divákům dynamickou zábavu, pohyb a skvělé herecké výkony pod pozdně letním nebem. Bohužel se kromě toho pokouší také předat v kostce dějiny Řecka, jež pojímá jako politováníhodný sled katastrof – publikum to nejspíš má přesvědčit, že nynější hospodářské těžkosti země jsou logickým vyvrcholením dějinného utrpení. To už ale začíná hra, v níž se herci brnkáním na lidové nástroje, popíjením olivového oleje přímo z plechovky a pojídáním jogurtu pokoušejí vyvolat dojem, že jsou řečtější než rodilí Řekové. Brzy se rozjede zběsilá akce. Herma z Olympu přiveze bílá karosa, prohlubeň v mostní konstrukci se promění v Asklépiovu jeskyni, kde se dostane uzdravení slepému bohu bohatství Plutovi, a diváci se rozdělí na skupinky, které s jednotlivými herci procházejí po ostrově a pomáhají jim plnit dramatické úkoly. Znovu se setkají až před efektní závěrečnou scénou. Je to velká zábava – přinejmenším pro někoho, kdo jako já není na podobné interakce zvyklý. Jakmile ale tempo zvolní, nelze si nevšimnout, že jednotlivé části hry nedrží příliš pohromadě. Možná je to dobře, neboť o to lépe se projeví síla básní Konstantina Kavafise, tvořícího na přelomu 19. a 20. století, i původních Aristofanových textů. Inscenace je nejlepší právě v okamžicích, kdy se herci drží starořeckého dramatika, jinak bohužel sklouzává k poněkud přihlouplému humoru či trapné didaktičnosti.

Miroslav Tomek

Šimanský / Niesner

Tance neznámé

LP/MC, Stone to Death 2019

Na duu Jakub Šimanský a Tomáš Niesner, které oživuje „american primitive guitar“, tedy instrumentální styl inspirovaný technikami blues, folku či bluegrassu, jehož průkopníkem byl v šedesátých letech minulého století kytarista John Fahey (viz A2 č. 25–26/2015), je nejpřekvapivější jeho lokální kontext. Oba kytaristé vzešli z hardcorové scény a do jisté míry se v ní pohybují i se svou křehkou akustickou hudbou. Těžko říct, co by si o Tancích neznámých, odkazujících k nejčistší podobě amerického primitivismu, myslel sám John Fahey, který se v poslední fázi své kariéry stavěl ke své starší tvorbě spíše s despektem, měl blízko k experimentální scéně a hudebníkům typu Jima O’Rourkea, a dokonce začal používat elektrickou kytaru a pedálové efekty, ale to je vcelku jedno. Znovuoživený zájem o tento druh hudby v devadesátých letech Česko minul, a tak album, stejně jako Šimanského sólový debut z roku 2016, působí v českém prostředí jako zjevení. Souhra dvou akustických kytar, založená na rychlém vybrnkávání, má nostalgický a zároveň uklidňující účinek. Posluchače vtahuje do zvláštního romantického bezčasí, a snad i proto je schopná vytvořit okouzlující opar téměř v jakékoli situaci. Všude působí cizorodě, a přesto domácky. Potvrdilo to i nedávné vystoupení dua na festivalu Fluff. Zvuková zkouška uprostřed hluku z hlavní festivalové stage působila, jako by se někdo snažil rozdělat ohníček v oku hurikánu. Chvíli trvalo, než se oheň rozhořel, ale pak se kolem něho utvořila – přímo před branou do pekla – oáza nebeského klidu.

Jan Klamm