Písně nádherně (ne)dokončené - literární zápisník

Loni na jaře jsem tu psal o svém zážitku z koncertu Jiřího Smrže. Čas oponou trhnul, koncertů bylo víc, víc bylo i zážitků, ale teď ve vydavatelství Galén vychází jeho nové album Nedokončené. Takovou událost ovšem nemohu opomenout. Hudební stránku ale přece jen raději přenechám povolanějším. Ti mohou diskutovat o muzikálních výkonech, aranžmá nebo o kladné či záporné magii studia, jež někdy obdaří píseň netušenými rozměry a jindy jí přece jen vysaje trochu původní energie. Jako diletant jen vnímám hutný, sytý a plný zvuk obohacený snově jedinečnými kreacemi Ridiny Ahmed. Pro obal desky Ondřej Pfeiffer oloupal a nakousl banán, aby tak složil hold „všem nedokončeným písním generace Velvet Underground“. Titul desky i poslední skladba totiž odkazují k věčné neuzavřenosti tvorby a sui generis i našich životů. My dokončujeme díla jiných a naše dílo zůstává neuchopitelným a tajemným způsobem otevřené pro ty, kteří přijdou po nás. Nedokončenost tak znamená stálou otevřenost vůči bytí bez ohledu na čas – v souladu s pokorným přijetím poznání, že „všechny naše písně jsou nedokončené“. Není deprimující, ale spíše osvobozující, protože dává smysl a vytváří spojitost mezi dnešním, minulým a budoucím, poskytuje úlevu od honby za nedosažitelně dokonalou úplností a umožňuje nám přesáhnout osamocenost a neodbytný tlak ega.

Říct, že Smržovy písně vypovídají o rozporuplnosti dnešního světa, znamená vyslovit jen pramálo sdělnou frázi. Ve skutečnosti jsou plné jemného vnitřního chvění a vlnění, neklidu, jenž se neustále táže po svém důvodu, napětí, jež odráží neunesitelné lidské situace. Relativita lidských osudů se nám tu připomíná na každém kroku. Ve vyznání ruskému básníku Mandelštamovi, nazvaném Osipe Emiljeviči, písničkář konfrontuje dobu, kdy jedna báseň znamenala rozsudek smrti, a dobu, kdy žel bohu básně neznamenají nic. Psát je však strašné i překrásné zároveň bez ohledu na cokoli, v jakýchkoli podmínkách.

Smrž v celé své tvorbě obkružuje témata touhy, osudu a milosti a variuje je v nejsubtilnějších fasetách. Pro mě jsou ale vrcholy alba tři místa. Bolestně drásavá balada Soussa je inspirovaná nedávným masakrem na tuniské pláži – mementem pro naši všednodennost, v níž každá vteřina získává nezměrnou hodnotu, slouží­-li k tomu, aby v ní člověk se smrtí na jazyku stačil vyslovit své poslední „miluji tě“. Láska se staví do cesty nesmyslné smrti a činí to jediné, co může udělat. Postel široká je píseň o erotické touze, jež se vzpírá hranicím, ve které se stírají rozhraní mezi trýzní a slastí a milování se může stát mučením i naopak. Zpívá se zde o touze, která ve své dychtivosti a nezralosti mnohdy nedohlédne, že je pouze předobrazem něčeho vyššího. Prizmatem výpovědi o něčem tak žhnoucím, ba spalujícím ovšem u Smrže jako vždy zůstává naprostá cudnost, tedy optika, v níž vše získává pravé místo a pravou tvář.

Jestli však má album jednoznačný vrchol, lze za něj považovat skladbu Kdybych s ní nežil, bolestně nadějeplné a drtivě blahodárné svědectví, jež muselo být vysloveno, neboť nalezlo lásku jako dar, z něhož se rodí a roste svoboda. Dávné zvolání Pavla z Tarsu „Bez lásky nic nejsem“ tu Smrž rozvedl a dovedl do důsledků. Láska svým dotekem mění lidskou osu a jako nadpřirozený hybatel ji posunuje vzhůru, do nebe, ať už si pod tím představujeme cokoli. Zdá se mi, že intenzita téhle písně nemá obdoby, že zasahuje, rozdírá i očišťuje, povznáší do sfér andělských, až člověka mimoděk napadne, zda ten, kdo tuhle krásu složil a zazpíval, už sám vlastně není zpola andělem. Ale takový nápad by Smrž jistě zavrhl jako první, a měl by pravdu. Pořád ho potřebujeme hlavně jako písničkáře. Ostatně od chvíle, co ho znám, je mi lépe na světě, a to není málo.

Odpověď na otázku, proč nás umělec oslovuje a uchvacuje a v čem spočívá jeho velikost, zůstává vždy do jisté míry tajemstvím. Mnohé jistě souvisí s oním „umět“, bez něhož lze dokázat jen nemnoho. Ale mnozí umějí, a přece se umělci nestanou. Vždy lze odpovědět jen částečně, neurčitě, přibližně. Andrej Tarkovskij mluvil o kráse jako o symbolu pravdy. Myslím, že ono hluboké úsilí o vnitřní pravdivost stojí i za výjimečností Jiřího Smrže. Svůj zápas o největší možnou plnost výrazu – a tedy i bytí – vede s vírou i zásadami středověkého rytíře, který neustupuje z cesty, i když je boj ztracený. Ale on ztracený není, neboť nic se ještě nerozhodlo. A v záloze tiše čekají písně dokončené i nedokončené, aby promluvily a řekly rozhodující slovo.

Autor je literární historik a kritik.