Střet mezi žlutými vestami a mocenským blokem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se nevede jen v ulicích. Poslanci vládní La République en Marche (LREM) musí v poslední době čelit zvýšenému počtu útoků. Několika z nich v posledních dvou měsících někdo podpálil auto nebo pomaloval fasádu, poslanci Phillippu Huppému dokonce někdo během noci zazdil vchod do domu. Paní Macronová prý v poslední době nevyjíždí za Paříž, aby jí někdo nevynadal za podařeného manžela. Množí se i rozohněné střety s voliči a anonymní dopisy, v nichž se poslancům a poslankyním vyhrožuje pověšením nebo stětím. Zákonodárci z vládního bloku přiznávají, že na takový tlak nebyli připraveni a špatně ho snášejí. Zastal se jich předseda poslaneckého klubu LREM Gilles Le Gendre, podle něhož jde hnutí o svržení režimu. Ten Le Gendre, který se proslavil výrokem, že reformy jsou prováděny příliš sofistikovaně na to, aby je Francouzi pochopili, a proto protestují. Další adept na zazdění dveří?
J. Horňáček
Erotický portál sex.cz nabízí v rámci republiky více než dvacet BDSM salonů. Tak jako v jiných západních zemích tyto podniky fungují ve větších městech a jejich klientelu tvoří často manažeři, kteří realizací svých masochistických tužeb kompenzují koporátní úděl dominance. Proto volí spíše liberální než konzervativní strany. Jelikož obchod s ventilací sexuální energie je v kapitalismu výsadou ekonomické elity, plebs líbá paty vůdcům v práci i za plentou. Mao Ce-tung hodlal modernizovat Čínu instalací tavicích pecí v každé vesnici. Kdyby měli Češi v každé obci nad pět set obyvatel lokální BDSM salon, přibylo by mezi nimi demokratů nebo nedej bože stávkujících?
T. Schejbal
Nedávno jsem podal přihlášku do Syndikátu novinářů. Chyběla mi platforma pro debatu o ochraně novinářů, minimálních standardech nebo budoucnosti profese. Většina článků, v nichž se název této instituce vyskytuje, je buď kritikou její existence, anebo naopak obhajobou. A pro ilustraci, její účet na Facebooku má 43 sledujících… Nejpozoruhodnější debata začíná na jaře 2014, kdy organizace vysoudila skoro tři sta milionů korun od státu jako náhradu za sídlo zbourané v šedesátých letech. Ve všech redakcích, pro které jsem kdy psal, jsem zjišťoval, jestli znají někoho, kdo je členem. Neznají. Každopádně polovina novinářů z toho mála, kteří aspoň trochu tuší o jeho existenci, Syndikát kritizuje, že nově získané peníze reálně nevyužívá k ničemu kromě chodu vlastní organizace, která už dávno ztratila smysl. Druhá polovina je vyděšená zase z představy, že peníze nekompetentně promrhá, místo aby byly použity na něco smysluplného. Syndikát zároveň trpí paranoidní představou, že náhlé bohatství vyvolá zájem o členství, a snaží se být ještě nenápadnější než dříve. Můj život se Syndikátem tak začíná napětím, jestli mě vůbec přijmou. Do přihlášky jsem navíc napsal, že jsem šéfredaktor kanálu Voxpot. Instituce přitom naznačuje, že šéfredaktory nechce, protože jejím úkolem je novináře před vedením bránit. Z pohledu nezaujatého pozorovatele to ale zatím vypadá, že novináře ochraňuje hlavně před existencí smysluplné profesní skupiny. Funkční organizace sdružující novináře přitom nebyla nikdy potřebnější než dnes.
V. Boháč
Devětadvacetiletý finský fotbalový útočník Riku Riski odmítl sehrát přátelský zápas proti týmu Švédska, protože se mělo hrát v Kataru. Trdlíkovat po hřišti hostitele proslulého porušováním lidských práv totiž považuje za zcela nepřijatelné. Nikoli tak šéf světového fotbalu Gianni Infantino. Ten při nedávné návštěvě této země ukázal, že zcela ignoruje nejen kritiku krutého nakládání s dělníky, kteří stavějí stadiony pro fotbalový šampionát v roce 2022, ale také geopolitickou realitu Středního východu. Prosazuje totiž navýšení počtu účastnických zemí na 48, což by znamelo přesunout část zápasů do okolních zemí. Katarští princové asi při představě, že se o předražený mundial budou dělit se svými saúdskými sousedy, kteří ho už nějaký ten pátek dusí ekonomickou i dopravní blokádou, nevěřícně zírali. A dobře jim tak, chtělo by se zvolat, protože bojkotům podle Riskiho vzoru určitě čelit nebudou. Ani pravděpodobná neúčast české reprezentace nebude prostestem proti porušování lidských práv, ale jen důsledkem tradiční neschopnosti se na šampionát kvalifikovat.
V. Ondráček
Může se stát vlastnictví fetišem? Kladná odpověď na takovou otázku těsně před vyklízením autonomního centra Klinika vzbudila rozruch nejen na pravé části ideologického spektra – což asi nikoho překvapí –, ale i na části levice, která si začala brblat pod hipsterské vousy, zdalipak už to není trochu přes čáru. Jistě, squateři obsadili chátrající a dlouhodobě nevyužitou budovu, ale kdybychom nezjednali pořádek, za chvíli by nám také mohli lézt do našich hypotékou zatížených bytů a brát nám naše na splátky zakoupené iPhony. Takové věci totiž u nás stále ještě může zabavovat jenom státem posvěcený soukromý exekutor, který jediný má mandát na to, aby mohl majetku odebírat auru nedotknutelnosti. Pokud totiž dlužíte (a nikoho nezajímá proč a co), tak je možné vás oškubat skoro o všechno. Pokud ale máte hnijící nemovitost, kterou očividně nevyužíváte nebo spekulantsky čekáte, až se prostě zřítí, můžete si být jisti tím, že vám záda bude krýt armáda soukromých i státních ochránců zákona, i kdyby na ně ta rozvalina měla při zásahu spadnout. Vlastnictví tedy fetišem není, tím je tu spíše přísnost a disciplína tržní společnosti, která má platit – totálně – pro všechny.
M. Vrba