Rosa Luxemburg byla stejně jako Karl Liebknecht a stovky dalších revolucionářů zavražděna jednotkami Freikorps během potlačeného povstání spartakovců v lednu 1919. Němečtí sociální demokraté svou odpovědností za krveprolití spáchali dědičný hřích, který ochromil schopnost levice čelit nástupu fašismu.
Křesťanská a komunistická hagiografie je upředena z mytologického vyprávění o smrti svatých mučedníků a úkladech zrádců. Byl to Jidáš, kdo prodal svého mistra za třicet stříbrných, a byli to židé, díky komu si Pilát Pontský mohl smýt z rukou krev. Němečtí sociální demokraté se nezavděčili ani radikálním dělníkům, v jejichž očích šlo o vrahy vůdců povstání spartakovců, ani militaristickým a národně konzervativním kruhům, ve svých fantaziích podvedeným „židobolševickými zrádci“ z Versailles.
Původ politiky oběti
Dělnická sociální hnutí 19. století přijala sekulární verzi křesťanské eschatologie převyprávěné Hegelem a Marxem do dějinně optimistických příběhů o příchodu Božího království: jednou na bodácích francouzské revoluční armády, podruhé v doprovodu dělnických gard. S přijetím socialistické podoby křesťanského světového názoru městští dělníci zvnitřnili i jeho rabskou morálku oběti.
Tento etický přístup, popsaný Nietzschem jako resentiment slabých, kteří jsou motivováni destruktivní touhou po pomstě na šťastnějších, může v případě svého konzervativního zarámování (jako to dělá Peter Sloterdijk) sloužit k delegitimizaci emancipačních hnutí a jejich emotivních vznětů včetně touhy po spravedlnosti. Teror francouzské nebo ruské revoluce jsou však historické příklady nastolování rovnosti, jež bylo doprovázeno ničivou mstou vůči svrženým třídám. V nietzschovském pojetí je přitom pomsta jedinou možnou strategií slabých na cestě k moci. Pro mladého Marxe je závist hrubým komunismem, v němž se dovršuje zrušení osobnosti člověka a vše se nivelizuje na nejnižší úroveň. Asketický ideál jako univerzální hodnota se pak z obou úhlů jeví jako jediná možná životní adaptace těch, kteří k životu nemají dostatek sil. Prvním hnutím této „vůle k nicotě“ mělo být rané křesťanství, v novověku pak reformace, demokratické a dělnické revoluce. Sloterdijk v rámci 20. století srovnává nacismus, komunismus a islámský fundamentalismus.
Revoluční tradice kultu mrtvých mučedníků počínaje Maratem má samozřejmě původ v kultuře katolické Francie, v jejímž rámci je politika oběti legitimním politickým nástrojem. Není divu, že francouzské dělnické hnutí tuto tradici rozvíjelo kultem mrtvých barikádníků z června 1848 a především pak komunardů popravených v květnu 1871. Romantické pojetí tragické role hrdinných jedinců v dějinách, románovou sebevraždou mladého Werthera počínaje a Napoleonovou trajektorií konče, tvoří další kulturní rámec, který však sahá po inspiraci v antických eposech a historii. Ostatně samotný mýtus Krista na kříži je pouhým křesťanským převyprávěním původních pohanských kultů. Argumentují-li však konzervativci proti revolucím poukazem na jejich oběti, sami tím zvnitřňují „rabskou ufňukanost“ demokratů, kterými tolik pohrdají.
Nová sociální hnutí 20. století netrpěla absencí vůle k životu, ani jim však nezbylo nic jiného než strategie slabších, tj. subverze zdola. Namísto ustavení moci a převzetí odpovědnosti rozvracela ustavenou moc pomocí krtčích taktik podkopávání struktur. Generace osmašedesátníků formovaná na univerzitách sice pocházela vesměs ze středních a vyšších tříd, jednalo se však o outsidery motivované rozhořčením ze svého marginálního postavení ve vzdělávacím systému a trhu práce. Kulturně subverzivní strategie nové levice se stala kódem zapsaným v mimetické informaci pozdějších sociálních hnutí, například v nejnovější feministické kampani MeToo. Skrze politiku oběti došlo k proměně mediální debaty o sexuálním chování. Otázkou ovšem zůstává, zda jsou tyto strategie skutečně produktivní cestou slabších na cestě za emancipací.
Rudá „děvka“
„Nenávidím revoluci jako hřích, Výsosti!“ prohlásil předseda SPD Friedrich Ebert 9. listopadu 1918, když mu poslední říšský kancléř Max Bádenský svěřil vládní záležitosti s mandátem potlačit sociální revoluci. Ebert patřil k reformistické frakci, ideově postavené na díle Eduarda Bernsteina a částečně i Tomáše Garrigua Masaryka.
Historici mohou Ebertův výkon hodnotit vyznamenáním, neboť Rada lidových pověřenců v čele s ním vojensky potlačila povstání berlínských námořníků, což vedlo k odchodu členů Nezávislé sociální demokracie (USPD) z dosavadní koalice. Celoněmecký sjezd dělnických a vojenských rad, inspirovaný ruským vzorem jako hlavní orgán dělnické moci, se 16.–20. prosince v Berlíně podvolil Ebertově strategii zavést parlamentní demokracii západního střihu. Vypsání voleb do Národního shromáždění na 19. ledna 1919 tak bylo posledním aktem moci dělnických zástupců v Německu. S tím se nehodlali smířit Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg, kteří stáli v čele Svazu spartakovců. Prvního ledna 1919 přetvořili Svaz v Komunistickou stranu Německa (KPD) a čtyři dny před volbami zorganizovali v Berlíně ozbrojené povstání, které však nenašlo širší podporu. Lidový pověřenec Gustav Noske (SPD) povolal proti vzbouřencům jednotky Freikorps, které povstání utopily v krvi, a Liebknecht s Luxemburg byli 15. ledna zavražděni cestou do vězení. S výjimkou ruské občanské války nikdy nedošlo rozštěpení dělnického hnutí do fáze vzájemného zabíjení a tímto aktem ztratila SPD v dělnickém prostředí legitimitu.
Ačkoli dle soudních protokolů byla Rosa Luxemburg zlynčována davem, její ostatky nalezené v kanále nesly stopy střelných poranění. Vojáci Freikorps ji zastřelili ve svém voze a poté hodili do řeky. Komunistka-revolucionářka se stala hromosvodem nenávisti ozbrojených kontrarevolucionářů, jejichž fantazijní svět rekonstruoval kulturní historik Klaus Theweleit na základě jejich deníků, dopisů a románů ve studii Männerphantasien (Mužské fantazie, 1977). Vesměs středostavovští absolventi vojenských akademií byli formováni konzervativní měšťanskou kulturou, pohrdající vším tělesným a ženským tělem zvláště. Srovnání zdrženlivosti vlastních matek a sester s ranější sexuální aktivitou mladých dělnických dívek jim působilo kulturní šok. Rozvrat tradičních sociálních vazeb v důsledku války a mobilizace žen v průmyslu navíc paradoxně posílilo jejich postavení, což revoluce jen umocnila. Rosa Luxemburg v psychice frustrovaných mužů evokovala ztělesnění středověkého archetypu čarodějnice a cítili se jí být ohroženi. A tak není divu, že Liebknechta „pouze“ zastřelili, kdežto ji museli ponížit odhozením do řeky, aby její tělo ponechali rozkladu. Vládou povolaní vrazi byli soudem osvobozeni a sociální demokraté se dále nemuseli hrozit bolševizace Německa. Sotva mohli tušit, že tím zavdali příčinu k vyvolání démona, jehož děsivost přesáhla dosavadní možnosti lidské obrazotvornosti.
Autor studuje sociální dějiny na FF UK.