Kult mrtvé Rosy

Vražda a následné schizma německé levice

Rosa Luxemburg byla stejně jako Karl Liebknecht a stovky dalších revolucionářů zavražděna jednotkami Freikorps během potlačeného povstání spartakovců v lednu 1919. Němečtí sociální demokraté svou odpovědností za krveprolití spáchali dědičný hřích, který ochromil schopnost levice čelit nástupu fašismu.

Křesťanská a komunistická hagiografie je upředena z mytologického vyprávění o smrti svatých mučedníků a úkladech zrádců. Byl to Jidáš, kdo prodal svého mistra za třicet stříbrných, a byli to židé, díky komu si Pilát Pontský mohl smýt z rukou krev. Němečtí sociální demokraté se nezavděčili ani radikálním dělníkům, v jejichž očích šlo o vrahy vůdců povstání spartakovců, ani militaristickým a národně konzervativním kruhům, ve svých fantaziích podvedeným „židobolševickými zrádci“ z Versailles.

 

Původ politiky oběti

Dělnická sociální hnutí 19. století přijala sekulární verzi křesťanské eschatologie převyprávěné Hegelem a Marxem do dějinně optimistických příběhů o příchodu Božího království: jednou na bodácích francouzské revoluční armády, podruhé v doprovodu dělnických gard. S přijetím socialistické podoby křesťanského světového názoru městští dělníci zvnitřnili i jeho rabskou morálku oběti.

Tento etický přístup, popsaný Nietzschem jako resentiment slabých, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky