Tramping jakožto komplexní subkulturu lze nahlížet z mnoha perspektiv. Jednou z možností je zkoumat jeho topologii – tedy prostor, v němž je ukotven, a významy či rytmické struktury s danými místy spojené. Nemusí přitom jít jen o historické či etnografické přehledy, ale také o inspiraci pro tvorbu nových prostorových rámců.
Ilustrace Jakub Hrdlička
Zmapovat fenomén trampingu lze jen do jisté míry. Vždy bude něco unikat. Vyplývá to ze spontánní, jen velmi volně organizované a často individualistické povahy této svébytné a unikátní subkultury. Přesto můžeme načrtnout jistou topologii – alespoň v přeneseném slova smyslu. Tedy cosi, co se vyjevuje na proměnlivém pozadí díky opakujícím se vzorcům, jež vytvářejí určité pevné body, esence tvárných obrysů. Je možné sledovat jistou síť, struktury sedimentující ze společenských, přírodních a dalších dynamik. Nejde přitom jen o typická místa, jakými jsou osady, kempy, hospody, nádraží a přírodní útvary či oblasti, ale také o procesy, rituály, zvyky, kulturu.
Tramp na osadě, osada na trampu
Početné a víceméně důsledné snahy tramping zkoumat a psát jeho dějiny existují už od jeho počátků. Vzhledem ke komplexnosti jevu jde ale o zkoumání dílčí, omezená místně či časově. I klasické Dějiny trampingu (1940) od Boba Hurikána se orientují hlavně na epicentra tehdejšího trampingu, a to převážně v Čechách, které byly autorovi dobře známé. Tramping zkrátka – jako linie úniku – odolává systematickému mapování a tím si zachovává svou poetiku i subverzivní potenciál. V dobách represe se pak stává spíše kontrakulturou, uniká schématům masové kultury a jeho jindy proklamovaná apolitičnost může vzít za své. Cancáky, osadní kroniky i ústní tradice přitom s sebou nesou neodmyslitelnou subjektivitu a každý tramp či osada píše své vlastní dějiny trampingu.
„Trampové jezdili na osadu a osada na tramp.“ Tak začíná pasáž z kolektivní publikace Český tramping v časech formování a rozmachu (2019; recenze na straně 5). Zprvu enigmaticky znějící věta názorně ukazuje, že obě klíčová slova – „tramp“ a „osada“ – mají v různých kontextech různé významy. V rámci lesního sémiotického okénka tak pojem tramp může označovat jednotlivce, člena subkultury, popřípadě samotné bytí v trampském módu, ať už statičtěji na osadě, nebo aktivněji v roli bezprizorního, tuláka, na vandru, čundru nebo, mrzce řečeno, „na výletě“. A osada? Primárně je to materiální základna alespoň s jedním přístřeškem, kterou zbudovala trampská komunita, která ji i spravuje. A právě tuto komunitu lze rovněž označit za osadu, ve smyslu společenství kamarádů spojených „soudružstvím“ a rovněž spřízněných onou základnou, kde pravidelně pobývají.
Na cestě a v hospodě
Už tato drobná reflexe naznačuje zásadní trampské dichotomie a zažitou, přirozeně vzniklou typologii. Stárnutí prvních generací trampů vedlo k rozrůstání osad a osadnímu pojetí trampství, jež je vázáno k určitému místu a v jehož rytmech je daleko větší pravidelnost. Vedle toho ale existují i takzvaní ohníčkáři, stanaři či toulaví trampové. Jejich status se samozřejmě může lišit – mohou být do jisté míry imaginární, „létající“ osadou, stmelenou pouze kolektivem, nebo může jít o osamělé vlky, trampy samotáře (označené někdy domovenkou s písmeny TS). Tito volní trampové, jejichž aktivní způsob trampství je vede k tomu být stále na cestě, mohou využívat kempy (více či méně kryté a vybavené), nebo mohou spát nadivoko. Tento způsob ilustruje legendární Brdská zimní brigáda generála Packarda. Její členové za první republiky tábořili v přírodě po celý rok, nicméně stejně intenzivně působili také v brdských hospodách, například v halounské pivnici U Zrzavého paviána, o čemž svědčí varianta názvu Brdská pivní armáda. Neodradily je ani teploty hluboko pod nulou, kdy prý uléhali ke spánku do spacáků volně položených ve sněhové pokrývce.
Pokud jde o další významné trampské lokace, k těm nejdůležitějším patří dočasné „druhé“ bydlení (podrobnou typologii trampských příbytků najdeme ve studiích obsažených v monografii Individuální a masová rekreace v okolí velkých industriálních měst v 19.–21. století, 2014). Rozhodující přitom není jen doba pobytu, ale také otevřenost těchto míst. Osadní stavby mají zpravidla své majitele a bez pozvání nebývají otevřeny ostatním. Na druhou stranu většina kempů slouží všem návštěvníkům podle pravidla: kdo dřív přijde, tomu kemp připadne. Větší kempy pochopitelně umožňují družbu většího množství lesních kamarádů. Principy trampství vypovídají o rovnosti, kamarádství, sdílení. Je-li možnost a dobrá vůle, pak již usazení trampové zvou ty kolemjdoucí, navazují nová přátelství, vyprávějí si a tráví čas u ohně pospolu. Jedním z vrcholů trampského společenského života je přirozeně potlach, událost, jejíž jméno odkazuje na festivní „potlač“ severoamerických indiánů, ale i na české sloveso tlachat. Pozvání bývá zprostředkováno takzvanými zvadly.
Na periferii
Nejstarší osady a kempy jsou zanesené i na běžné turistické mapy. Souvisí to samozřejmě s trvalým charakterem těchto sídel, s jejich trvalým zasazením do krajiny. Některé z nich zmizely, ale na jejich místě se konají vzpomínkové potlachy. Častěji se však osady postupně rozrůstaly a někde splynuly s rekreačními oblastmi.
Původnější než osadní pojetí trampingu je nicméně nomádský způsob putování krajinou, spojený také s užším sepětím s přírodou. Ohníčkáři se pohybují z kempu do kempu – některé z nich jsou známější, řada jich ale leží mimo značené cesty a informace o nich jsou předmětem předávané trampské moudrosti nebo vlastního průzkumu. Není vhodné se o nich zbytečně šířit, pro každého znalého jsou totiž jistým osobním pokladem, skrýší, kterou lze vyhledat a díky níž lze uniknout dohledu a přesným liniím neúprosné, rigidní kartografie. Jsou autentickými místy, zasazenými v přírodě, kultivovanými člověkem se vší citlivostí a naplněnými vrstvami významů a vzpomínek. Ne náhodou se často vyskytují v blízkosti řek, v údolích, v jeskyních, pod převisy či v opuštěných zříceninách. Sledují tutéž logiku výběru místa, jakou se řídili naši předchůdci v prehistorických dobách. Apropriace přírodních míst člověkem je přirozená a stojí v protikladu k ne-místům urbanizované současnosti a modernity.
Mezi důležitá místa ovšem nelze řadit jen osady, kempy a specifické přírodní lokality. S trampstvím jsou neodmyslitelně spojeny i blízké (či rovnou osadní) hospody nebo také nádraží. Trampové tradičně využívají vlak. Stárnutí generací a masovější automobilizace společnosti sice vedly i k využívání aut, ale nepsaný kodex vždy upřednostňoval dopravu hromadnou – už kvůli její poezii, častokrát obsažené i v textech trampských písní. „Volání dálek“ bylo pochopitelně spíše figurou, protože většina vandrů se z praktických důvodů odehrávala v okolí velkých měst, každopádně nádraží můžeme považovat za vstupní i výstupní brány trampských cest. Vlastně se tak dostáváme k nejpůvodnějšímu užití termínu tramp, spojenému s americkými hoboes, fenoménem trainhoppingu a podobně. Nádraží je pro trampy symbolickým místem proměny. Z času lineárního, hodinkového se přechází do toho cyklického, který souvisí se střídáním ročních období a lunárních cyklů a vůbec jiným vnímáním času a prostoru. Otázkou je, zda v rámci víkendového trampování může existovat nějaká trampská všednost či každodennost, když jde vlastně o únik a svého druhu svátek. Další věcí je, že dnes již dávno nemá smysl lpět na přežité dichotomii města a přírody. Prostor se proměnil a také městská divočina může nabízet možnosti úniku a příležitosti pro hru, dobrodružství a imaginaci. I k městu totiž patří nomádství, toulky, objevování a „dobývání“ míst na periferii širšího zájmu.
Autor je zástupce šerifa T. O. Čávo Boyz.