Debata o ideologickém podhoubí trampingu by neměla pomíjet fakt, že zpočátku v hnutí převažovali trampové, kteří měli blízko k myšlenkám komunismu. Svobodné táboření mělo za první republiky množství příznivců zejména mezi proletáři, což nepřehlížela ani komunistická strana.
Současná generace často vnímá tramping jako záležitost úzce spjatou s americkým prostředím, a tím pádem s politickou pravicí. V trampingu však najdeme i směry a projevy, které by řadu dnešních táborníků asi překvapily – zejména pak úzké vazby ke komunistické straně, přičemž rozhodně nešlo o marginální záležitost. Padnou samozřejmě námitky, že poúnorový režim trampům nepřál, ovšem prokomunistický tramping dosáhl svého vrcholu ještě v době, kdy levice svobodomyslné stoupence nezávislého táboření přitahovala. Mnozí trampové jezdili do přírody nejen kvůli lásce k přírodě a romantice hvězdné oblohy, ale také aby prožili víkend v nonkonformní atmosféře, vzdáleni od rutiny všedního života, maloměšťácké morálky a dobových konvencí. Kde jinde měli hledat pochopení než u strany, která v době mezi válkami stála v opozici vůči dosavadním společenským vazbám a která chtěla budovat zcela nový svět?
Proti paďourům
Řada trampů se orientovala na KSČ už kvůli svému sociálnímu statusu a Velká hospodářská krize jejich postoje ještě zradikalizovala. Vždyť v Sovětském svazu podle komunistické propagandy žádná krize nebyla a každému se dostávalo existenčních jistot. Ani westernová příchuť trampingu tehdy nebránila náklonnosti ke všemu sovětskému. Bipolarita světa byla až produktem studené války. V meziválečných časech sice USA zaujímaly k SSSR zdrženlivý postoj, ale mnoho komunistů vnímalo Spojené státy jako spřátelenou zemi, která dopomohla českému národu k samostatnosti. Ze zámoří navíc vzešlo několik impulsů k boji za sociální spravedlnost, jako Svátek práce či Mezinárodní den žen, a dokonce tam sídlilo vedení První internacionály.
Spojitost s levicí navíc mnozí trampové nacházeli už v ideových kořenech svého životního stylu. Čeští chlapci a dívky hledali pro své víkendové toulky inspiraci i v literárních textech a mezi ty nejčtenější patřil bezpochyby román Jacka Londona Cesta (1907, česky 1922). Podle pozdější tradice měli trampové právě z této knihy převzít své označení. Próza popisující život amerických tuláků však byla původně chápána jako sociální tvorba – London zde vypravuje o životních zkušenostech, které ho přivedly na dráhu socialisty, a v úvodu prohlašuje, že se ve filosofických názorech opírá o Karla Marxe. Mnohý čtenář pak ani v kovbojkách neviděl jen romantiku nekonečných dálek, ale rovněž tvrdý zápas „prostého proletáře“. Vystoupení ostříleného pistolníka proti zvůli bohatého rančera nebylo jen vzrušujícím dějem z Divokého západu, ale také střetem s „kapitalistickým vykořisťovatelem“. Nesčetní trampové tak spojovali sympatie ke všemu westernovému s aktivním členstvím v komunistické straně. Situace došla až tak daleko, že na některých osadách se mládež při večerním táboráku seznamovala se základy marxismu.
Náklonnost trampů ke KSČ partaj samozřejmě opětovala – popularita trampingu rostla, a tak komunističtí poslanci intervenovali ve prospěch svobodného táboření a v Rudém večerníku vznikla na počátku třicátých let pro trampy samostatná rubrika. KSČ s velkou pravděpodobností finančně podporovala i vydávání časopisu Tramp, vedeného Karlem Melichem a Gézou Včeličkou. Trampování zde bylo prezentováno jako projev třídního boje, jako zápas vykořisťovaných táborníků vůči maloměšťáckým paďourům. Vliv komunismu tak v řadách trampů sílil a promítal se i do názvů osad. K pojmenováním inspirovaným Divokým západem přibyli například Rudí partyzáni, Rudý Don, Rudý motýl či Rudý průlom. V některých oblastech se prokomunistická orientace promítla i do zevnějšku táborníků, kteří k sobotnímu ohni usedali s rudou hvězdou či jinými komunistickými symboly na hrudi a s rudoarmějskou čepicí na hlavě.
Společně za existenci
Komunistické ideály pochopitelně nepřijímali všichni trampové. Vyhraňovala se vůči nim třeba skupina kolem časopisu Naše osady, jejíž vůdčí osobností byl Josef Peterka alias Bob Hurikán. Ta poukazovala na skutečnost, že tramping ztrácí svůj původní obsah a stává se nástrojem agitace jedné strany. Vznikl konflikt, který literatura často nepřesně hodnotí jako boj politických a apolitických trampů. Stranické vazby však nalezneme rovněž u odpůrců komunismu. Kritika prvorepublikových poměrů, která se objevovala v Našich osadách, přitom nápadně připomínala rétoriku českých fašistických stran. Sám Hurikán publikoval ve fašizujícím Poledním listu a jeho díla měla antisemitský nádech. Na rozdíl od komunistického křídla se však Hurikán a jeho přátelé nesnažili vtěsnat tramping do určitého světonázoru – prezentovali jej jako touhu po přátelství, romantice a přírodě.
Většina trampů se pochopitelně věnovala především víkendovým dobrodružstvím a politicko-filosofické hašteření nechávala stranou. Ke změně došlo na jaře 1931, kdy začal platit takzvaný Kubátův zákon. Vyhláška podepsaná zemským prezidentem Hugo Kubátem postihovala společné táboření nesezdaných osob, pobíhání v plavkách mimo plovárny a koupaliště nebo nošení zbraní bez zbrojního pasu. Trampové ji vnímali jako první krok k likvidaci jejich životního stylu, neboť se objevila v reakci na společenskou debatu o škodlivosti volného stanování. Hurikán reagoval na vzniklou situaci tím, že vyhlášku přičetl na vrub komunistů. Státní složky se podle něj pouze snažily zabránit rozrůstání komunistického extremismu v trampingu. Obdobnou výtku ale vznesl vůči svým protivníkům i Géza Včelička, který důvod ke vzniku zákona hledal v profašistické orientaci Boba Hurikána. S největší pravděpodobností se však mýlily obě strany. Kubát chtěl podpisem vyhlášky primárně řešit nevhodné chování některých trampských part vůči starousedlíkům i přírodě.
Důležitější než vzájemné osočování ale bylo, že se skupiny kolem Včeličky i Hurikána pustily do boje za zrušení nepříjemného nařízení. Začaly organizovat rozsáhlou vlnu protestů a nechyběly ani masové manifestace. Komunistické křídlo zřídilo Trampský obranný výbor, Hurikánovi stoupenci Unii trampských osad. Obě řídicí centra sice pracovala většinou samostatně, někdy se však dokázala proti společnému nepříteli sjednotit. Včeličkovi a Hurikánovi se náhle podařilo oslovit řadu trampů, kteří se dříve o jejich spory nezajímali. Nyní ale šlo o samou existenci trampingu. Při výčtu osad podporujících akce Trampského výboru a Unie trampských osad se zdá, že se do boje zapojili snad všichni příznivci nezávislého táboření. Mnohem více osad však vyjádřilo podporu prokomunistickému křídlu. Včeličkovy články o nebezpečí fašismu zřejmě přinesly své ovoce. Poměry v Itálii ani Hitlerův program nevzbudily u svobodomyslných trampů příliš velké nadšení. Naopak o situaci v Sovětském svazu měl mnohý stoupenec westernové romantiky jen zkreslené představy. Prokomunistické křídlo tak zažívalo období svého vrcholu.
Hledání autenticity
Ke zvratu dochází až roku 1935, kdy byl Kubátův zákon zrušen. Když pominulo nebezpečí, zmizel i zájem širší trampské veřejnosti o polemiky Včeličkových a Hurikánových příznivců. Oba znepřátelené směry však v trampingu zůstávaly dále, stejně jako potřeba jejich ideových vůdců obhájit svá stanoviska. Zatímco Hurikán se pokusil zmapovat a zhodnotit dějiny trampingu už v době první republiky, Včelička se k obdobnému kroku rozhodl až v poúnorových časech. Tramping byl v té době pronásledován jako nikdy předtím a Včelička v počátcích sepisování své práce ani nevěřil v jeho záchranu. Tramping vnímal jako završený jev, po němž přichází socialistická rekreace.
Jenže tramping nejenže nezanikl, ale dokonce nabýval na síle. S postupným uvolňováním poměrů se opět dostává na stránky tisku a obdobně jako za první republiky se otevírá diskuse o jeho škodlivosti. Včelička vystoupil jednoznačně na podporu trampingu s tím, že nemůže být v rozporu se socialistickou morálkou. Situaci srovnává s předmnichovským obdobím a stejně jako tehdy požaduje spojení trampingu a politiky. Komunistická strana má podle něj tak jako kdysi trampy podporovat a získávat je do svých řad. Příspěvek v tisku vyvolal bouřlivou reakci, v níž se většina čtenářských odpovědí postavila na Včeličkovu stranu. Podobně se vyslovovali i další představitelé předválečného levicového trampingu. Slova o spojení režimu a trampingu přinášela své ovoce – aspoň do začátku normalizace. Prokomunistický tramping tak dočasně nabral druhý dech, který se ovšem vytratil spolu s generací předválečných trampů.
Na současníka může rudý tramping působit rozporuplně. Jde opravdu o autentický tramping? Nemáme jej vnímat jako zneužití ideje svobodného táboření pro politické cíle? Při hodnocení tohoto fenoménu bychom však měli vycházet z hledisek jeho účastníků. Skupina kolem Gézy Včeličky se upřímně považovala za trampy a byla přesvědčena, že jen jejich pojetí trampingu je správné. Stejně tak byli o svém pojetí přesvědčeni stoupenci Boba Hurikána. Z tohoto pohledu rudý tramping tvoří jednu z podob svobodného táboření. Šlo o směr, který tramping výrazně ovlivňoval a jehož stopy nacházíme dlouho po druhé světové válce.
Autor je historik.