Nouzový režim

Když matematik Yangyang Xu, klimatolog Veerabhadran Ramanathan a profesor mezinárodních vztahů David G. Victor publikovali v prosinci minulého roku svoji společnou studii v magazínu Nature, stalo se tak bez jakékoli významnější pozornosti médií a veřejnosti. Proč se jí tedy zabývat? Oproti predikcím Mezivládního klimatického panelu IPCC, který naopak média považují za směrodatnou autoritu v otázce změny klimatu, v ní autoři tvrdí, že se klima bude ohřívat podstatně rychleji, než jak původní klimatické modely předpokládaly. „Kombinace tří trendů – zvyšujících se emisí, snižování znečištění ovzduší a přirozených klimatických cyklů – během následujících dvaceti let způsobí, že změna klimatu bude postupovat rychleji a prudčeji, než jak se původně předpokládalo. Podle nás existuje vysoká pravděpodobnost, že můžeme překročit limit ohřívání planety o 1,5 °C už v roce 2030.“ Ohřev klimatu o 2 °C pak autoři předpokládají kolem roku 2045.

Co taková čísla znamenají? Ohřívání klima­tu o 1,5 °C je chápáno jako jeden z dalších milníků ve vývoji zemského klimatu. Už dnes, kdy čelíme oteplení o 1,1 °C, jsme svědky vážných dopadů na ekosystémy, zemědělství i lidskou infrastrukturu, typicky vlivem čím dál intenzivnějších přírodních katastrof a meteo­rologických jevů. Celé regiony vysychají, do pohybu se dávají zoufalé masy klimatických uprchlíků a některé ze světových oblastí pomalu přestávají být obyvatelné. V českém Hobitíně prozatím usychají smrkové plantáže, mylně označované jako lesy, dochází k dezertifikaci a erozi půdy a zemědělci hlásí vysoké ztráty už několik let za sebou. Ruku v ruce s tím rekordní rychlostí taje arktický led, který je jedním z tzv. tipping points, tedy bodů zvratu, po jejichž dosažení dojde k ještě větší akceleraci ohřívání atmosféry. Arktida každopádně dnes taje rychlostí, jakou měla tát až někdy v roce 2090, permafrost, jenž uchovává masivní zásoby metanu, což je extrémně silný skleníkový plyn, taje rychlostí, která byla predikována pro rok 2070. Sucho, které Česko postihlo, bylo předvídáno pro rok 2050.

Klimatický chaos

Znamená to mimo jiné, že jsme se ocitli v situa­­ci pro nás jen těžko uchopitelného a předvídatelného klimatického chaosu, kterému nedokážeme úplně rozumět. Opustili jsme klimatický řád holocénu a vypluli do nezmapovaných vod antropocénu, jehož paradox spočívá v tom, že ačkoli jsme jej vytvořili, je pro nás větší neznámou než předchozí tisíciletí. Klima, jaké máme dnes, ostatně tato planeta poznala naposled před třemi sty miliony lety, přičemž jeho změna probíhá rychlostí, jež nemá v geologických dějinách planety precedens. Nejedná se ale o blaženou nevědomost, nýbrž o pohled do tmy, který je ještě děsivější než oslepující světlo poznání, před nímž raději klopíme zrak.

Časový rozměr věci je klíčový pro porozumění tomu, co znamená takzvaná klimatická nouze, která je vyhlašována v zemích, regionech i institucích po celém světě. Jde o poněkud strojový překlad anglického termínu climate emergency, který můžeme přesněji chápat jako stav klimatického ohrožení. Tento stav ohrožení není jen symbolickým uznáním existence měnícího se klimatu a rizik z toho vyplývajících, ale především zprávou o akutnosti celé věci a zároveň o nezbytnosti jednat v nouzovém režimu. Vlády národní i regio­nální, stejně jako mnohé, převážně kulturní instituce tento pojem převzaly a uchopily ho jednak jako symbolický akt, jednak jako volání po makropolitických a mikropolitických reformách. Po ničem takovém ale stav klimatického ohrožení ve skutečnosti volat nemá – jeho funkcí je naopak být poplachem, který oznamuje nezbytnost drakonických opatření a zároveň to, že reformní úsilí selhalo.

Nová role umění

Nacházíme­-li se tedy ve stavu bezprostředního klimatického ohrožení, co to znamená pro umění a jaká může být v takové situaci jeho role? Dosavadní uchopení současného stavu věcí ze strany kulturní obce má rysy opatrného a relativně bezbolestného přístupu: osciluje okolo témat, jako jsou ekologizace vlastního provozu nebo osvětové působení na publikum. Zatím asi nejpokročilejší praxí je tedy tematizace ekologie a klimatu ve vlastních uměleckých dílech nebo umělecké intervence ve veřejném prostoru. Navzdory nepochybné velkodušnosti takového úsilí je ale potřeba připomenout, že takové aktivity jsou stále součástí „business as usual“ a ani zdaleka nejsou adekvátní odpovědí na intenzitu, rozsah a blízkost klimatického kolapsu. Z výše uvedené studie je jasné, že zásadní dopady měnícího se klimatu na planetární civilizaci se netýkají budoucích generací – jak jsme mohli slýchat nejpozději od devadesátých let –, ale představují zkušenostní horizont současných generací.

Právě to je skutečným významem stavu klimatického ohrožení. Nejedná se o morální, ale existenční problém a neexistuje někde v budoucnosti, ale tady a teď. Vyhlašuje­-li se stav klimatické nouze bez tohoto pochopení a jemu adekvátní praxe, svědčí to stále o tom, jak je společenské vědomí – a to i v kulturní oblasti – zpožděné za klimatickou realitou. Bavíme­-li se tedy o stavu klimatického ohrožení v uměleckém kontextu, chápejme jej jako reálné ohrožení existence samotného světa umění, tak jak mu dnes rozumíme. Svět umění je jen subsystémem širšího moderního světa, který se ocitl na pokraji sebezničení v důsledku bezbřehé extraktivistické logiky. Tvrdé dopady antropocénu budou už v následujících letech a dekádách představovat enormní zátěž jak pro finanční a pojistné systémy, tak i pro fiskální politiku státu. Uvědomíme­-li si, že současné (výtvarné) umění je takřka výlučně uměním galerijním, které je závislé na soukromých nadacích a státním financování, a zároveň si přiznáme jeho postradatelnost v normálním, natožpak výjimečném stavu, rýsuje se před námi scénář „nerůstu“ galerijní infrastruktury, o niž se ale svět umění opírá. Přesněji řečeno: je pravděpodobné, že rozbujelou uměleckou infrastrukturu posledních dekád čeká nejen omezení růstu, ale také smršťování, které radikálně promění jeho podobu a směr vývoje, bude­-li vůbec jaký.

Ohrožená profese

Umění nemůže plnit smysluplnou funkci v nadcházejících letech a dekádách, dokud nepochopí, že je samo ohroženo. Znamenat to může mimo jiné masivní opouštění galerijní umělecké praxe ve prospěch zapojení umělců do širších politických aktivit a vy­užití jejich kulturně­-výtvarného kapitálu pro aktivní participaci na podstatně šířeji definovaných platformách. S tím souvisí i proměna „způsobu života“, který se doposud odvíjel hlavně od kariérního a veskrze individualistického modu operandi. I umělecký svět jakožto institucionální a symbolický rámec uměleckých děl a jejich evaluace bude muset odpovídat na otázku, jak se adaptovat na novou situaci, jak být odolnější proti otřesům a jak zmírňovat dopady a hrozby, které na něj budou doléhat.

Stav klimatického ohrožení v rámci světa umění budeme chápat správně až tehdy, uvědomíme­-li si, že samotná naše profesní dráha a dosavadní umělecká, kurátorská nebo teoretická práce jsou ohroženy. Už tak dost prekérní status quo se bude zhoršovat a pro ještě větší počet lidí bude de facto nemožné vykonávat umění jako profesi ve stávajícím smyslu toho slova. Poněkud cynicky řečeno: nemusí to být nutně špatně. Po environmentálním umění a eko­-artu nás možná čeká nové umění, které bude stimulované a tvarované vlnami klimatické destrukce.

Autor je spolupracovník redakce.