Fatalismus dominové kostky

Revoluce mezi hrdinstvím a kabaretem

„Sametová“ nebo též „ukradená“ revoluce splnila českému národu sen o konstitutivní události, k níž můžeme vztahovat dějiny současnosti. Bylo místnímu prostředí vždy bližší reformování než revoluční zvraty? A především, závisely události listopadu 1989 na vnějších silách, nebo jsme si svou svobodu přece jen vybojovali sami?

V roce 1864 Karel Sladkovský, tehdy již revolucionář umírněný, napsal svému stále planoucímu druhovi Josefu Václavu Fričovi do exilu: „Prosím Tě, Josefe, věř, že znám zdejší poměry, a nebylo­-li zde pro utvoření rozhodně demokratické strany ani v roce 1848 potřebného materiálu, je ho nyní zde ještě méně. Člověk může být rád, podaří­-li se mu někdy prorazit krotkým liberalismem. Nebudeš se tomu těšiti, ale je to tak a nedá se to usilováním předělat… Poláky Češi nejsou, ani Maďary, a nikdy jimi nebudou, to je nezvratná pravda a skutečnost, a dle té se musí jednati.“ Středoevropský vývoj ve 20. století Sladkovského skeptický komparativní soud dlouho potvrzoval. V českých zemích se radikálním formám politiky, natožpak revolucím, příliš nedařilo.

To konstatuje – ovšem spíše s uspokojením – v knize Historické kořeny reformního hnutí v české společnosti také historik a posrpnový exulant Ivan Pfaff. Fričovo revolucionářství příkře zavrhuje a v …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky