V básnické sbírce Řez kamenem se Ondřej Hložek snaží vyslovovat závažné pravdy, za což platí vysokou cenu. Jeho verše jsou stručné, sporé, koncentrované a jejich zvuková stránka je dovedena k vratké dokonalosti.
Básnický rukopis Ondřeje Hložka poznávám po několika verších a nejinak je tomu v případě jeho páté sbírky Řez kamenem. Ví, proč píše, slova vkládá jako přesně obroušené kameny do matrice básně. Úsilí o zřetelný, nevyhnutelný tvar jej identifikuje jako básníka nadosobního řádu, jehož palčivé vědomí mu něco usnadňuje, jiné ztěžuje. Beru jeho typovou vyhraněnost jako přednost, kterou by mu mohli druzí závidět. Proti roztírání slovní hmoty po papíře jsou zde pevná místa, bytelné chlévy slov. Proti snadnosti nezávazných štěků nesnesitelná tíha absolutních výroků. Aby bylo k čemu a o čem mluvit.
Básně z mytického bezčasí
Je v Hložkově výrazu něco silně literárního, knižního, ba archaického, co na sebe bez ustání poutá pozornost. Postponovaná adjektiva („srdce sedavé“), opisná pasiva („pólem obkroužen za –/ strachován“, „zvukem žit“), přísudková příslovce („němo“, „teskno“), zvukomalebná, expresivní slovesa („meluzí v peci“, „vraní se to/ od lopatek k temeni“). Vedle toho neúčastná, neosobní vyjádření, kdy se něco (někomu) děje („Klopotně do nich cpu vatu,/ zatímco venku se nevýslovně/ chvěje. Bolení v prsou“). A pak nepřehlédnutelná suita „kmotrů“, básníků, patronů a blízkých, kterým autor své verše pravidelně připisuje. Věnovat někomu báseň, to přece znamená věřit v její možnosti hned nadvakrát. Za prvé, že jako věrný poslíček donese moje slova adresátovi; za druhé, že se mnou adresát sdílí přesvědčení o proveditelnosti, smysluplnosti takové komunikace. Je dojemné, s jak staromódní představou se tu pracuje.
Shora uvedené charakteristiky jsou průvodními jevy onoho druhu poezie, jehož autoři usilují o to modelovat podstaty a vyslovovat pravdy. Za své pokusy samozřejmě platí vysokou cenu. Když se večer neuléhá do postele, ale do lože, bolí od toho ráno nejen údy (pro spánek v pozoru před literární tradicí), ale i hlava pukající pod náporem okázalého sebedůstojenství. Takový, ve smutku i v radosti vážný je mluvčí Hložkových strnule sošných básní. Vidí se jako vznešený zatracenec, jenž podává důkladnou zprávu o svém utrpení. A smysl svého utrpení jako by spatřoval v biblickém: komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává („Bůh ví, co jsem to vypil“).
Dramatické nasvícení kulis, symbolický jazyk pečlivě přitesaných slov, bohatýrská rozšafnost, obrazy titánských proporcí („buchar tmy se zadřel/ u obzoru“), to všechno vyvolává dojem, že se osud básníkova alter ega rozhoduje v mytickém bezčasí. Číst Hložkovy básně je někdy jako listovat albem starých náboženských rytin – příkrá vznešenost ztraceného řádu nás i naše životy na každém slově usvědčuje z totální profánnosti. Jsme malí a směšní, pokud si to necháme líbit.
Nehladké pohyby
Mezi jinak krátkými básněmi najdeme jednu delší s titulem Pěší město (míněna je Praha). Na rozdíl od ostatních není napsána jako destilovaná výpověď zbavená lyrických nečistot; básník v ní uplatnil méně sevřené, širší, širokodeché verše, jejichž enumerativní charakter se liší od sporého půdorysu krátkých básní, kde jsou slova do puntíku spočítána. Tělo této skladby je vysocháno jen přibližnými, neurvalými údery rozjitřeného dláta. Jestliže slovo v krátkých básních panuje, je přísné a autoritativní, takže třeba verš „Stále mi voníš“ zní jako příkaz věrnosti, v Pěším městě slova dýchají volněji a současněji: „Nebe jako cyklostylový leták/ hrozí dlouhým lijavcem./ Po ulici se hrnou křesadla/ dívčích podpatků. Pochodující smutek/ žen. Lítostivě táhly městem./ Povřísla copů klinkala do kroku./ Sevřená záhrudí vlečená do schodů./ V patách déšť. Stejně se topí,/ chůzi navzdory.“
Hložkovou specialitou, kterou za pět doposud vydaných sbírek dovedl k vratkému mistrovství, byla od počátku zvuková stránka veršů. Předváděné děje, akurátností kompozice zastavené v rozhodujícím okamžiku, ukazují, že jakákoli změna stavu je u Hložka otázkou obtížného překračování času. Každý pohyb se tu děje nehladce, proti vůli věcí, s odporem a třením. To je veliká příležitost pro kompozici hlásek, jež může náležitě ozvučit veškeré drhnutí. Virtuozita Hložkovy zvukomalby s sebou ovšem nese úskalí: zvuk neustále hrozí přehlušit význam.
Ilustrace k současným sbírkám básní stojí úhrnem za nic, výjimkou jsou právě svazky vydávané Trigonem. Tentokrát sbírku ilustroval Matěj Lipavský, jehož akvarelům se daří nadlehčovat tíhu básníkových slov.
Autor je literární kritik.
Ondřej Hložek: Řez kamenem. Trigon, Praha 2019, 56 stran.