Třicet let po listopadu 1989 se lze k tehdejším událostem těžko vracet bez jisté nostalgie. Čas, který zakoušíme až fyzicky, jednoduše dojímá. Zejména když člověku bylo tehdy dvacet let jako mně a ve chvíli se před ním otevřel svět svobody, v němž všechno jde, když se chce. Co na tom, že se poměrně rychle zjistilo, že všechno zase tak jednoduše nejde, ačkoli by se chtělo, a že svoboda je něco jiného než euforický tanec na hrobě komunismu. Událost zlomu už nic nepřekryje. Bylo to podobné, jako když se poloslepému náhle rozsvítí svět, a i když se mu později zrak znovu zakalí, radost ze světla a vidění zůstane už napořád zapsaná v těle i mysli.
Přestože vzpomínku na listopad 1989 zabarvuje bolest ze ztráty času, z jeho mizení, z odstupu tří desetiletí je všechno vidět jinak a lépe. Především ta neuvěřitelná naivita všech, kdo věřili, že česká společnost je nějak výjimečná a že je díky bolestné historické zkušenosti možná i předurčená k tomu, aby předvedla světu, jak dobrou a funkční demokracii dokáže vybudovat. Češi jsou přece demokraté už svou náturou, jak ukázala první republika, nebude tedy problém tuto tradici oživit. Jak zoufale naivní byl mýtus tohoto „českého údělu“, o němž na konci šedesátých let tak vážně diskutovali Milan Kundera s Václavem Havlem. A přesto se tento mýtus vracel, aniž jeho návrat někdo výslovně chtěl. Byl v nás zadřený, stejně jako oportunismus a existenciální strach prožívaný v časech normalizace, který z Orwellova románu 1984 udělal každodenně prožívanou realitu, jež zároveň sloužila jako alibi proti nepříjemnému přiznání, že se nebojíme jen režimu, ale i svobody. Naivní pohled náhle svobodných se tak bázlivě obracel do minulosti, aby tam našel naději v lepší příští. Když už jsme to jednou dokázali, není důvod, aby se to nepovedlo znovu, co na tom, že tehdy, za první republiky, to vlastně tak úplně dobře nedopadlo. Ale nebyla to přece vina Čechů, bylo to vnější protivenství, ne naše vlastní slabost… A když nás nikdo nebude ohrožovat, dokážeme to znovu a lépe.
Do minulosti se díváme i dnes. Hledáme v ní vodítko k dilematům dnešní postkomunistické reality, přestože je jasné, že v boji o dějiny národa nemůžeme uspět, protože historie v knihách a studiích není totožná s dějinami osobními, které si lidé přikrášlují, aby se nemuseli stydět. Aby nemuseli přiznat, že celý ten morální marasmus je „tak trochu“ i naše chyba. Než podstupovat takováto osobní rozdírání, raději se naložíme do uklidňujícího roztoku nostalgických vzpomínek na mládí a na represivnost režimu, kterému se nedalo jen tak postavit.
Žít v minulosti – a hledat v ní klíče k současnosti – ale znamená přehlížet budoucnost. Není proto divu, že mnoho mladých lidí minulost nezajímá. Třicet let je dlouhá doba, skoro pravěk. Třicet let po druhé světové válce jsem začal chodit do první třídy, bylo mi šest let, a po celou základní školu jsem stejně jako moji spolužáci nechápal, proč se pořád mluví o válce, proč stále myslíme v kategoriích přítel–nepřítel a proč nám pořád někdo vnucuje válku coby každodenní realitu. Zajímalo nás, co budeme dělat tady a teď, dnes, zítra, pozítří, ale hlavně, čím budeme, kam se jednou dostaneme, čeho dosáhneme, v jakém světě budeme žít. Chtěli jsme vidět budoucnost, ne pořád bojovat v zákopech jako dobří Rusové proti zlým Němcům, i když jako hra na haldách za stavbou sídliště to mělo své kouzlo.
Paralela je to možná nepřesná, jejím smyslem ale bylo připomenout, jak špatně byla po roce 1989 nasměrována společenská perspektiva. Někdo může namítnout, že společnost před minulostí, s níž se nechtěla vyrovnávat, zkrátka utekla ke slibnější přítomnosti a budoucnosti. To je jistě pravda, ale plány, podle kterých jsme chtěli dosáhnout nového konzumního štěstí, byly neskutečně zastaralé. Budovali jsme „starý dobrý kapitalismus“ a „starou dobrou demokracii“ v době, kdy už ani jedno „staré dobré“ nebylo. Kapitalismus nabíral rychlost globalizovaného světla, sociální struktury se rozmazávaly v kaši nejistoty a demokracie na tuto bláznivou rychlost peněz neuměla reagovat. Budovali jsme tedy něco, co dost možná už ani vybudovat nešlo: kapitalismus svázaný tradičním sociálním státem. Byla to absurdní víra v osvědčené cesty, které už ale byly zasypané troskami hroutících se systémů a institucí. Tato víra v minulost, která se má stát budoucností, a tedy slepota k přicházející realitě, se nám hrubě vymstila. Dnes je to patrné v ohromné a všudypřítomné nedůvěře v systém, ve kterém žijeme.
Až se kolem 17. listopadu dostatečně navzpomínáme (a emoce jsou zejména u těch, kteří tuto zlomovou událost sami zažili, zcela namístě), měli bychom se pokusit hledat nový postoj k dění ve společnosti. Zklamání, které mnozí lidé ve vztahu k sametové revoluci vyjadřují a které často popisují jako životní deziluzi, se můžeme napříště vyhnout tím, že se ve svém myšlení a jednání budeme více orientovat tím, co teprve vstupuje na scénu dějin, ale čím bude jednou třeba myslet a žít. Potom se pootočí i vnímání listopadu 1989, který i dnes může být úkolem pro budoucnost, jehož jsme si tehdy nevšimli.
Autor je publicista.