Přeložila Linda Lenz
Větrné mlýny 2019, 224 s.
Nenápadná povídková kniha, chtělo by se říct – to by ovšem nesměla mít impozantní zlaté desky. Díky nim se ze svazku může snadno stát ozdoba domácí knihovničky a člověk rád čas od času sáhne po souboru pohádkových povídek. Označit takto knihu Ludmily Petruševské však znamená trestuhodné zjednodušení – a v tom je luxusem zářící obálka dokonalou metaforou celku díla. Povídky vyprávějí o ubohosti současného Ruska, o chudobě, rozvrácených vztazích, zoufalství, ale i o lásce až za hrob, naději a víře. Mohou-li takové kontrasty bez obtíží fungovat v životě, hodí se dobře i do krátkých literárních útvarů, neočekáváme-li od nich realistický pohled. Petruševská zachycuje svět lidí na okraji společnosti nebo v mezních situacích, do nichž vstupuje nadpřirozeno. Nepředstavují ho však pohádkové bytosti, nýbrž nenápadní kolemjdoucí. Nebo zkrátka vychází z lidí jako takových. Postavy volně plují mezi životem a smrtí – smrt je často vysvobozením a její hranice nejsou přesně definované. Posmrtný život zůstává nadějí, není ale určen pro každého – právě v tom je však velká spravedlnost, jež z povídek vyzařuje: jako by „druhý“ život pohltil opravdu jen ty, kteří umřít mají. Ve chvíli, kdy už je tragična příliš, přichází naděje a smíření. Pohádky-nepohádky v sobě zároveň nesou jakýsi latentní smutek a na první přečtení je zřetelné – i ze skvělého českého překladu –, jak silně jsou zakotveny v ruské literární tradici.