Konzervativec svého druhu

Nad knihami Petra Pitharta

Petr Pithart při promýšlení českých politických dějin a českého údělu svým politickým realismem dlouhodobě kriticky nahlodává zažité národní mýty, což se projevuje i tím, že má řadu myšlenkových nepřátel. Ani on se však nevyhnul idealizaci posledních třiceti roků české demokracie.

V předmluvě knihy Prsty do ran I Petr Pithart říká: „Nikdy jsem se nemohl cítit hrdinou, často jsem stál se svými pochybami, se svou skepsí v menšině či úplně sám, odsouván tak z předních vojů.“ Je to pravda, ale jen částečná. Na začátku roku 1990 se přece stal předsedou české vlády, což nelze nepovažovat za úspěch. Své působení na vrcholu politické pyramidy, po zániku federace kýžené mety českých polistopadových politiků, ovšem sám hodnotil nejednoznačně. Pithartovo premiérství přitom bylo – a v lecčems dokonce víc než Havlovo prezidentství – příkladem nástupu „králů filosofů“ do vedení postkomunistických zemí, o němž mluví v knize The Dilemmas of Dissidence in East­-Central Europe (Dilemata disidence ve východní a střední Evropě, 2003) kanadská politoložka Barbara J. Falk. Na rozdíl od Havla, který byl vždy intelektuálem spíše angažovaným a mýtotvorným než analyzujícím a mýty bořícím, Pithart věnoval velkou část svého intelektuálního úsilí …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky