Nové způsoby lásky

O postčlověku mezi dystopií a utopií

Emocionalita je v současnosti anestetizována pomocí algoritmů i léků, aby zbytečně nerušila křehké ego živořící na prekérním trhu práce. Lidstvo čelící zkáze ale potřebuje přesný opak. Přijde po létu lásky let šedesátých a spirituální kolektivitě let devadesátých i třetí „revoluce lásky"?

Láska, tedy přitažlivá síla přírody, byla od Platóna po psychoanalýzu chápána jako pud překonávající prázdnotu mezi izolovanými atomy a částmi. Erós je podle těchto tradic puzením života, které z roztříštěnosti kreativně tvoří vyšší celky. Jak je pak možné, že dnešní doba všeprostupující digitální komunikace není naplněnou utopií, nestala se rájem na zemi a nenabízí život v čisté lásce? Nikdy nebylo víc propojenosti než dnes. Smartphone v kapse, tento portál pro „komunikaci na dálku“, poskytuje takřka strašidelnou schopnost technicky mediované telepatie. Nadbytek spojení ale nedává nadbytek lásky, dokonce naopak. Není nic obligátnějšího než si stěžovat na depresivní chlad a osamělost života neoliberálních digitalizovaných metropolí, absenci lásky a možnosti intimního kontaktu; na šeď světa postrádajícího erós a hnaného vpřed pudem k zániku. Ve světě univerzální konektivity se paradigmatickou postavou stává incel, muž v nedobrovolném celibátu, hnaný nenávistí, školní …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky