Obviňování ze snah o „přepisování historie“ na pozadí aktuálních politických zápasů není nic specifického pro české prostředí. Blízký východ je rozhodně jedním z regionů, v nichž se v současných vztazích zásadním způsobem reflektují různé historické křivdy a často se střetávají antagonistické pohledy na nedávnou i zcela vzdálenou minulost. Výmluvným příkladem je nejnovější seriál Království ohně, vyprodukovaný dubajskými Genomedia Studios s arabskými herci pod vedením britského režiséra Petera Webbera. Čtrnáctidílný historický opus pojednávající o střetech Osmanské říše s egyptskými Mamlúky v 15. a 16. století vyvolal na turecké straně bouřlivé reakce, podle nichž lživé dílo znevažuje slavnou osmanskou a islámskou historii a představuje zlovolný útok na dnešní Turecko. To nebylo nijak překvapivé vzhledem k příslovečné turecké citlivosti ve vztahu k vlastním dějinám a ke skutečnosti, že si tvůrci seriálu otevřeně kladli za cíl „rozehnat auru kolem osmanského impéria“. Překvapivější bylo, že se nespokojené hlasy objevily také v Egyptě, mezi nímž a Tureckem panují od vojenského převratu v létě 2013 velmi napjaté vztahy. Seriál kupříkladu zkritizovala Šajmá Ša’bán v deníku al-Ahrám v textu z 11. prosince, nazvaném Království ohně a historická fakta. Autorka na jedné straně chválí nákladnou produkci i herecké výkony a režijní práci, její kritika se však snáší na hlavu egyptského autora seriálu Muhammada Abdulmalika. Toho obviňuje z neznalosti dějin vlastní země a z obhajování Osmanů brutálně plenících Egypt. Zvláště nelibě pak nese zobrazení sultána Selima I., dobyvatele země na Nilu, kterého – v příkrém rozporu s tureckým narativem – pokládá za bezbožného muže, jenž se při prosazování své politiky neštítil těch nejhanebnějších činů odporujících islámskému náboženství. Lze očekávat, že boj o interpretaci blízkovýchodních dějin bude i nadále pokračovat, autoři Království ohně ostatně počítají s natáčením druhé série.
Končící rok z pohledu egyptského předsednictví v Africké unii hodnotí na stránkách al-Haját expert na mezinárodní vztahy Táriq as-Sunútí v článku z 10. prosince, nazvaném Afrika podle našich představ. Úsilí Egypťanů v čele s prezidentem Abdulfattáhem as-Sísím podle něj letos významnou měrou přispělo k rehabilitaci černého kontinentu v očích zbytku světa a obyvatelům Afriky dodalo potřebnou sebedůvěru. Sísí prosazoval africké zájmy především na mezinárodní scéně, kde zdůrazňoval naléhavou potřebu změny pohledu na Afriku, která není jen prostorem plným chaosu a válek, ale také skýtá mimořádný rozvojový potenciál a investiční příležitosti. Sunútí chválí vybalancovaný přístup egyptského vůdce vůči Americe, Rusku, Číně i dalším státům skupiny G20 i jeho snahy o prohlubování obchodní výměny a ekonomické spolupráce mezi africkými zeměmi. Důstojným závěrem egyptského předsednictví má být Fórum pro mír a udržitelný rozvoj v Asuánu, na němž se sejde řada afrických státníků i významných osobností, aby diskutovali budoucí strategii k dosažení prosperity a bezpečnosti napříč kontinentem včetně řešení problému migrace, na nějž se evropské státy často dívají výhradně vlastní optikou a nereflektují krizi probíhající uvnitř Afriky. Přes veškerou složitost nadcházejících výzev vidí egyptský novinář africkou budoucnost v příznivém světle, čímž kontrastuje s řadou západních komentátorů a s jejich o poznání pesimističtějšími prognózami.
U příležitosti Dne lidských práv zkritizoval turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan během besedy se studenty Bilkentské univerzity v Ankaře letošní kontroverzní udělení Nobelovy ceny za literaturu rakouskému spisovateli Peteru Handkemu, známému svou podporou někdejšímu srbskému vůdci Slobodanu Miloševićovi. Nobelův výbor dle Erdoğana obdobně selhal již v minulosti, když stejnou cenu udělil „teroristovi z Turecka“. Ač Erdoğan nikoho konkrétního nejmenoval a jeho mluvčí posléze celou záležitost bagatelizoval, bylo naprosto jasné, na koho vládce na Bosporu mířil. Kauzu rozebírá syrský novinář Bakr Sidqí v panarabském listu Al-Quds al-Arabí v textu Orhan Pamuk není terorista z 11. prosince. Sidqí připomíná, že jediný turecký laureát Nobelovy ceny za literaturu je ve své vlasti častým terčem útoků nejen ze strany současného konzervativního establishmentu, ale i zástupců sekulárních nacionalistů či tradiční levice. Těmi je vnímán jako odcizený autor, podbízející se vkusu západních čtenářů, v horším případě dokonce jako agent amerického kulturního imperialismu, hanobící turecké hodnoty. Erdoğan přitom ještě coby premiér v roce 2006 Pamukovi, jenž krátce předtím čelil soudnímu procesu kvůli výrokům o tureckém zabíjení Arménů a Kurdů, k Nobelově ceně gratuloval. Od té doby se však mnohé změnilo a po posílení Erdoğanovy mocenské pozice a razantním příklonu k tvrdé formě nacionalismu představuje Pamuk pro tureckého lídra ideální terč. Jak ale upozorňuje Sidqí, obviňovat Pamuka z terorismu jen proto, že ve svém díle popisoval mentalitu teroristů, je absurdní. Svoboda slova platí i pro ty, s nimiž nesouhlasíme, a mezi legitimní kritikou Pamukova díla či jeho postojů a likvidační nactiutrhačnou kampaní vede jasná linie.