Titulek tohoto komentáře vykrádá ironické sousloví, které zdomácnělo ve slonovinové bublině takzvaně nové, progresivní české levice, jež se kdovíproč i padesát let po šedesátém osmém stále hlásí k mezitím zestárlému proudu „new left“. Spojením „levice musí“ se zpravidla myslí konstantně narůstající příval textů, jež zaručeně vědí, co by měla levice dělat, ale ta jako na potvoru na dobře míněné rady nechce slyšet. Ta parlamentní (rozuměj stará) zcela určitě. Když se naposledy čeští Zelení pokusili témata „moderní“ levice zvednout ze země, tak se pro jistotu nedostali ani do parlamentu.
Rozpětí toho, co levice musí, nebo by aspoň měla, je přitom poměrně široké a v mnoha ohledech i ambivalentní. Jelikož je to levice, tak se rozumí samo sebou, že musí především něco udělat s odrodilým lidem, i když není zcela jasné, co to má být ani jak se to má stát. Málokdo si navíc klade otázku, zda to bude také pro dobro lidu. Skoro to vypadá, že na počátku všeho existoval naivní předpoklad, že když se napíše dostatečné množství textů na téma životně důležitého sbližování s lidem, tak k němu samovolně dojde. Nestalo se, což ovšem neznamená, že se na danou strunu přestalo brnkat. Vidíme v zásadě dvojí přístup: buď se vybízí k sebekritice, která nutně (ovšem s notným zpožděním) zjišťuje, že intelektuální levice je v mnoha ohledech elitářská, i když se zaklíná solidaritou a rovností, nebo se naopak varuje před přílišným sebemrskačstvím, jež stejně nikam nevede.
Ve skutečnosti máme v českém prostředí za poslední roky jen dva skutečně účinné pokusy přemostit psaním společenské bariéry. Tím nejdůležitějším je orwellovská reportážní žurnalistika Saši Uhlové zachycená v knize Hranice práce, která je nezvratným důkazem toho, že k autentickému setkání dvou světů a nahlédnutí do života těch druhých je nejlepší, když se rozhodnete jejich život okusit na vlastní kůži a pak o tom podáte zprávu. Druhým pokusem je kniha Přes ploty (viz recenzi v A2 č. 18/2017), obsahující dopisy, jež si Fedor Gál v průběhu let vyměňoval s anonymním Matějem, který se nikterak netají inklinací k myšlenkám národního socialismu. Korespondence ukazuje individuální perspektivu jednoho vcelku přemýšlivého xenofoba a dělá to způsobem, jenž by mohl i kované antifašisty donutit uvažovat o jisté relevanci Matějových zhusta nepřijatelných názorů. Důležité je nakonec to, že v obou zmiňovaných případech šlo o dialog, kdežto psaní ve stylu „levice musí“ přes všechnu snahu zůstává zacykleným monologem.
Část radikální levice, především ta, která měla vždy blíže k ulici a praxi nežli k psacímu stolu a akademickým hrátkám s teorií, má ovšem také jasno. Místo nekonečného dopisování, které duní prázdnotou – rezonuje ve vakuu, takže o žádném psaní přes zdi nemůže být řeč –, je prý třeba se prostě zvednout a vyrazit za lidmi tam, kde jsou doma, a nenásilně je přimět pochopit, že často jednají sami proti sobě. Zatímco na jedné straně se přeceňuje myšlení, na druhé zase jednání, případně snaha budovat paralelní mikrosvěty, které rezignovaly jak na revoluci, tak na parlamentní politiku. V jednom se ale obě cesty příliš neliší: v konečném důsledku aplikují na situaci rozdělené společnosti poučovací princip; rozdíl spočívá pouze v tom, že jeden se má odehrávat nepřímo a na dálku, kdežto druhý sází na reálné setkání. Vždy jde ale o setkání, které má ústit v událost.
Jenže ani působení na místě není bez nástrah, ať už se jedná o vyloučené lokality a podporu emancipačních bojů romské menšiny nebo kontakt s bílou nižší třídou, která nezadržitelně klesá na sociální dno a viní z toho ty, kteří jsou na tom ještě hůř. Kdo se někdy účastnil nejrůznějších výjezdů do vyloučených lokalit na severu Čech, třeba za bohulibým účelem alespoň svou přítomností podpořit Romy v místech, kde reálně hrozily nebo se odehrávaly rasové nepokoje, či zkrátka připravit dětský den pro nejmladší generaci, dobře ví, že altruistické motivy se nemusí vždy setkat s pochopením. Nedůvěra k tomu, že kdosi cizí může nezištně pomáhat, je hluboko zakódována u všech, kteří jsou zvyklí na to, že pomoc zvenku je zpravidla motivována vlastním prospěchem. A když je překročena tenká hranice mezi solidaritou a agitací, může se stát, že z místa, kam jste přijeli pomáhat, doslova ujíždíte, protože místo otevřené náruče jste konfrontováni s nevraživostí, která dává jasně najevo, kdo je tady doma. Emancipace se totiž kupodivu nedá očkovat a nutit do ní také nikoho nelze.
Mezitím ztrácí i parlamentní levice, která žije v domnění, že lidu se nejvíce přiblíží, když s ním bude sdílet národovecký obrat, jejž ovšem jiné strany a hnutí podchytily mnohem přesvědčivěji, což je nejlépe vidět ve výzkumech veřejného mínění a procentech jednotlivých stran.
Předešlé odstavce byly možná psány pod vlivem „levicové melancholie“, před níž svého času důrazně varoval Walter Benjamin a v níž v současnosti filosof Srećko Horvat nachází možnosti emancipace. Navíc jsou jen další variací na obsedantní téma „levice musí“, ovšem s tím rozdílem, že se nezdráhají přiznat, že jasné a jediné řešení nikde není vidět, protože zřejmě ani neexistuje. Tyto úvahy jsou ale také vedeny obavou, aby se tím jediným, co levice musí, nestalo čekání na neodvratný zánik, který přijde navzdory tomu, že jsme tak dobře věděli, jak by všechno mělo být. A my se přitom tak urputně snažili o získání hegemonie…