V řeči ještěrek a hadů

Leitmotivem nových básní Kamila Boušky (viz rozhovor na předchozí dvojstraně a recenzi na s. 5) je láska. V první skladbě je to láska fyzická, okouzlená a spalující, v druhé části pak láska plná deziluze: „smiř se s tím že lásku už k ničemu/ nepotřebujeme snad jenom k nostalgii/ a vzpomínání na sladkou chuť jedu/ kterým jsme se nespasili“.

Fysis

1

Neprobouzíš se a neusínáš.

Tma přibitá k mozku a kůži

osahává jazyk

a tiskne ho do minut

pozpátku a beze slov.

Je první noc a první den,

mám roztřesený hlas a křeč v prstech

a nevím, jestli mluvím ze spaní

nebo svítám při veslování v rozsvícené rakvi.

Jsem rukavice obrácená tvojí rukou.

Toto je mé tělo, pupen masa,

pohlcení, prolomení všeho.

Oblékám se do tvých kostí

a pomalá vibrace tlumeně duní.

Vymýšlíš mě pouhým pohledem,

myslíš v mracích a není v nich „já“ ani „ty“,

jen chlad pod přivřenými víčky,

starší než hvězdy.

Čeříš jejich tekutá ticha

a dlaněmi čechráš neznámé bohy.

Rodíme se ze sebe navzájem

v našpuleném ranním světle,

a světlo vláční slávou těla.

Zvedám se bez plachet,

kotvím u neznámého břehu

a nevím, že se stanu větrem.

Přede mnou šutry, sucho, skály,

ticho bez barev a porostu.

Štěrk křupe pod botama.

Můj rozviklaný krok náhle zaráží nepatřičný

 …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky