Zvýznamňování banality

První samostatný román Terezy Semotamové nese název Ve skříni, čímž je zároveň prozrazeno, kde jeho hrdinka a vypravěčka bydlí. Slibný nápad ale nenabízí o moc víc než záznamy všednodenních útrap – obyvatelka skříně pochybuje o smysluplnosti vlastní existence, čtenář zase o dosahu takového psaní.

Tereza Semotamová je zkušená a oceňovaná překladatelka, scenáristka a autorka rozhlasových her, proto její plnokrevná prvotina Ve skříni vzbudila oprávněné naděje (v roce 2015 publikovala román Počong, u nějž ale jako spoluautor sekundoval režisér a střihač Jakub Vítek). Přebal slibuje přitažlivě fantasmagorickou zápletku: odkládání řešení existenčních a existenciálních problémů přivede hlavní hrdinku, studovanou středostavovskou třicátnici, až do bodu, kdy začne bydlet ve velkoměstském vnitrobloku ve vyhozené skříni, kterou její sociálně úspěšnější sestra, oplývající manželem, dětmi a stálým bydlištěm, potřebovala nahradit modernějším kusem nábytku. I v této knize se zhmotňuje „pinoživost lidské existence“ z podtitulu Počongu, či spíše, vzhledem k mnohem střízlivějšímu jazyku a tradičnější formě románu, pocity jedné generace.

 

Nedostupnost a neporozumění

A v tom je zároveň hlavní potíž: z předložené výpovědi vyplývá, že zobrazovaná generace za moc nestojí, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky