Díla významného amerického spisovatele sci-fi Kima Stanleyho Robinsona mají často ekologický či společenský přesah. V následujícím eseji tvrdí, že dystopie a utopie jsou dvě strany téže mince. Dystopie reagují na společenské strachy a vzbuzují obavy, jejich hlavním smyslem by však mělo být podněcování k utopickému jednání.
Dnešní dystopie zobrazují naši přítomnost. Realistické zobrazení budoucnosti, jaká by mohla skutečně nastat, sem vlastně nepatří. Například v trilogii Hunger Games (2008––2010, česky 2010–2011) není budoucnost ani věrohodná, ani logisticky možná. Velmi dobře se v ní však podařilo vystihnout pocit, jaký mají současní mladí lidé, a pomocí nadsázky ho umocnit do podoby jakéhosi snu či noční můry. V míře, v jaké je tento postup pro dystopie typický, o nich pak lze uvažovat jako o specifickém druhu surrealismu.
Něco je špatně
Domnívám se, že dystopie jsou módní záležitost a že napomáhají lenosti, když čtenáře chlácholí, že ať už je přítomnost jakkoliv zlá, nejsme na tom ani zdaleka tak špatně jako zubožené postavy z budoucnosti. Zprostředkovaně tak zakoušíme radost z pohodlí, zatímco si představujeme hrdinné boje protagonistů stíhaných katastrofami. Opakovat to můžeme donekonečna. Ale přináší to katarzi? Spíše jde o vyžívání se v uměle vytvářeném pocitu relativního bezpečí. Jde vlastně o pozdně kapitalistickou schadenfreude vyspělých národů, které těší horší podmínky nebohých fiktivních občanů, jejichž životy zruinovala naše politická nečinnost. Je-li tomu tak, je dystopie prostě jen součástí všeobjímající beznaděje.
Zároveň ale dystopie vyjadřují reálný pocit – skutečný strach. V dnešním světě se hodně mluví o „krizi zastupitelské demokracie“, nikdo už nemá pocit, že by ho vláda doopravdy zastupovala, lhostejno, o jaký typ vlády se jedná. Dystopie bezesporu představuje jeden z výrazů tohoto pocitu odtržení a beznaděje. Jestliže se dnes zdá, že nic nefunguje, proč rovnou všechno nevyhodit do vzduchu a nezačít znovu? To implikuje, že dystopie představuje určitý druh volání po revoluční změně. Přinejmenším nám říká, byť repetitivně, bez velké představivosti a možná i nechutně: „Něco je špatně. Tohle není dobré.“
Nelze přitom zapomínat na zlověstnou přítomnost klimatické změny, oné techno-sociální katastrofy, která už začala a která nutně ovládne následujících pár století jako obecně determinující faktor. Éra, do které právě vstupujeme, se může stát šestým masovým vymíráním v dějinách Země – a prvním, které způsobila činnost člověka. Antropocén v tomto smyslu představuje jakousi biosférickou dystopii, která se každým dnem stává reálnější, a to i kvůli všednodenní činnosti buržoazních konzumentů dystopické literatury a filmů. Působí tu tedy něco jako rekursivní realismus: nejenom „Tohle není dobré“, ale také „Za to neseme odpovědnost my“. K nápravě přitom bude potřeba něco víc než osobní ctnost či osobní odříkání. Proměnit se musí celý kolektiv. Mocné síly mu ale znemožňují tuto potřebu vidět – a proto vítězí dystopie.
Stát se anti-antiutopistou
Nejde však pouze o pojmy utopie a dystopie. Použijeme-li Greimasův čtyřúhelník, vidíme, že utopie má nejen svůj opak, dystopii, ale také svůj protiklad, antiutopii. Pro každý pojem existuje jak „ne-pojem“, tak „anti-pojem“. Zatímco utopie představuje ideu, že politický řád by mohl fungovat lépe, dystopie představuje onu „ne-ideu“, že politický řád se může zhoršit. Antiutopické „anti“ pak říká, že sama idea utopie je špatná a že každý pokus napravit stav věcí nakonec dopadne ještě hůř, neboť záměrně či nezáměrně vytvoří totalitní stát nebo nějakou podobnou politickou katastrofu. Jako příklad se často uvádějí romány 1984 (1949, česky 1984 – exil; 1991) a Konec civilizace (Brave New World, 1932, česky 1933). V Orwellově knize se vláda aktivně snaží občany ponížit, zatímco v Huxleyho příběhu původně chtěla zajistit občanům štěstí, což se však zvrtlo. Jak ale zdůrazňuje Fredric Jameson, politickým útokům na ideu utopie je nutno se bránit, protože za nimi často stojí reakční podpora lidi, kteří obecnou dystopií maskují existenci utopie pro hrstku vyvolených. Z této úvahy vyplývá čtvrtý pojem Greimasova čtyřúhelníku: je nutno stát se „anti-antiutopistou“.
Jednou z možností, jak se stát anti-antiutopistou, je být utopistou. Nepřestat si představovat, že (a jak) by se mohla situace zlepšit. Je ovšem třeba vyvarovat se Berlantova „krutého optimismu“, s nímž si sice představujeme, že věci spějí k lepšímu, ale aniž bychom si dali tu práci a představili si jak. Abychom k tomu nesklouzli, můžeme si připomenout maximu Romaina Rollanda (často připisovanou Gramscimu): „Pesimismus intelektu, optimismus vůle.“ Nebo bychom se možná měli na optimismus a pesimismus úplně vykašlat. Nezbytnou práci musíme udělat tak jako tak, ať už si o ní myslíme cokoliv. Takže se silou vůle či prostě na základě vědomí hrozby donutíme k utopickým myšlenkám a idejím. Bez toho se dystopie zasekne na úrovni politického kvietismu, který z ní udělá jen další nástroj kontroly a udržování věcí tak, jak jsou. Situace je zlá, ano, to už víme. Dystopie udělala svou práci. Dalším krokem je utopie, ať už bude realistická či ne, a možná právě tím více, bude-li nerealistická.
Není nicméně nereálné, že by se věci mohly obrátit k lepšímu. Energetické toky na této planetě spolu se soudobou technologickou vyspělostí lidstva stačí k tomu, aby bylo fyzicky možné vytvořit celosvětovou civilizaci, která by poskytovala dostatek jídla, vody, bydlení, oblečení, vzdělání a zdravotní péče pro všech osm miliard lidí, a současně by ochraňovala živobytí ostatních savců, ptáků, plazů, hmyzu, rostlin a dalších forem života, se kterými se dělíme o biosféru a spolu ji utváříme. Komplikace samozřejmě nastanou, ale nejedná se tu o fyzické limity, které bychom nedokázali překonat. Bezprostředním úkolem tak je představit si, jaké cesty by mohly k onomu lepšímu světu vést.
Dostatek existuje
Spousta lidí okamžitě namítne, že je to moc těžké, takřka neproveditelné, že se to příčí lidské povaze, že je to politicky nemožné, neekonomické a tak dále. Jasně. Tím se posouváme od krutého optimismu ke stupidnímu pesimismu – který případně můžeme nazvat módním pesimismem či prostě cynismem. Oponovat obratu k utopii dovoláváním se nějakého sice chabě definovaného, ale údajně všudypřítomného principu reality je snadné. Majetní lidé to dělají v jednom kuse.
Zde už vstupujeme do říše ideologie (ostatně pohybujeme se v ní od začátku). Užitečná je přitom Althusserova definice ideologie jakožto imaginárního vztahu ke skutečným podmínkám naší existence. Otázka tedy zní: jakou ideologii zvolit? Ideologii si přece volíme, i když ne v podmínkách, které jsme sami stanovili. Tvrdím (maje přitom na paměti, že věda sama je ideologie), že k posuzování toho, co lze fyzicky konat či nekonat, je tou nejvhodnější ideologií věda, která představuje jakousi umělou inteligenci v tom smyslu, že ví víc, než kolik může vědět kterýkoliv jednotlivec (Marx nazýval toto distribuované vědění „obecným intelektem“), a že neustále reviduje a zpřesňuje svá tvrzení. Této mocné ideologie se zde dovolávám kvůli tvrzení, že by všechny živé tvory na planetě dokázaly dostatečně zaopatřit biosférické energetické proudy, kdybychom je ovšem správně distribuovali. Toto přerozdělování by nezahrnovalo jen čistší, dekarbonizované technologie – ty jsou nezbytné, nikoliv dostačující. Museli bychom také nově definovat práci samotnou, aby obsáhla všechny činnosti, které shrnujeme pod pojem sociální reprodukce. Je totiž třeba chápat je jako natolik hodnotné, že je tím či oním způsobem zahrneme do ekonomických kalkulací.
Planeta může stále ještě zajistit adekvátní život všem živým tvorům. Zdroje má dostatečné a energie dodává dostatek Slunce. Jinými slovy: dostatek existuje. Přiměřené podmínky pro všechny nejsou něco fyzicky nemožného. Jednalo by se sice o celostní civilizační projekt, jehož součástí by byly technologie, systémy i dynamika moci, ale proveditelný je. Za pár let už tento popis nemusí platit, ale dokud jsme schopni vybudovat udržitelnou civilizaci, měli bychom to učinit. Jestliže nás dystopie vylekají a přimějí k usilovnější práci na tomto projektu, dobře: tvořme dystopie. Ale vždycky ve službě hlavního projektu, jímž je utopie.
Autor je spisovatel.
Z anglického originálu Dystopias Now: The end of the world is over. Now the real work begins, publikovaného na webových stránkách časopisu Commune, přeložil Pavel Černovský. Redakčně upraveno.