Stínohra války - básnická redukce

Je pozoruhodné sledovat, jak se v české poezii nakládalo se zkušeností moderní, totální války. Meziváleční básníci, kterým bylo dáno prožít autorskou iniciaci a následné zrání v otevřeném kulturním poli první republiky, komponovali básně o válce často jako pointované obrazy podle morálního schématu: pojmenovat – odsoudit – zapomenout, respektive překonat. Sama skutečnost, že mnozí z nich v životodárné odpoutání se od minulosti věřili, je odlišuje od autorů, kteří začali psát verše, abych tak řekl, u stolu s válkou za oknem. Ti první si obvázali rány vírou v člověka na mnoho způsobů, ti druzí, jsouce lidmi uhnětenými v obavách a nejistotě, účinná tišidla po ruce neměli. Pro Ludvíka Kunderu platila někdejší „bezpodmínečná léta“ za výchozí standard života. Roku 1966 mu vyšel výbor Tolik cejchů, pojmenovaný podle bilanční básně uveřejněné poprvé v prosinci 1945, kde se píše o tom, jak úder války způsobil „praskliny až kamsi k dětství“. Báseň, která …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky