Život v baňce

Ekosféry jako model a laboratoř životního prostředí planety

Myšlenka obyvatelné planety izolované od okolí souvisí s pojetím života jako takového. Historička vědy Sabine Höhler zkoumá kořeny modelování živých systémů a ekologického myšlení. Rozebírá přitom různorodost technovědeckých motivů, důsledky experimentování s uzavřenými ekosférami i to, jak se vztahují ke konceptu existence na Zemi.

Projekt Biosphere 2, spuštěný v Arizonské poušti na konci osmdesátých let, byl zhmotněním umělého kousku přírody izolované od vnějšího světa. Foto Katja Schulz

Jednoho dne na konci šedesátých let se mikrobiolog Clair Folsome, profesor Havajské univerzity v Honolulu, vypravil na pláž, aby do velké skleněné nádoby nabral vzorek mořské vody a sedimentu z Tichého oceánu. Pevně lahvici uzavřel, postavil ji na parapet a pustil z hlavy; po pár týdnech si ovšem všiml, že směs organismů v prostředí slané vody, vzduchu a minerálů nejenže neuhynula, ale naopak vůčihledně prospívá. Folsome usoudil, že řasy a mikrobi si v nádobě vyměňují živiny, kyslík a oxid uhličitý v dokonale vyváženém a zřejmě i nekonečném cyklu. Životní prostředí v baňce fungovalo coby malý stroj na udržování života, poháněný jen slunečním svitem. Řetěz látkových výměn nepotřeboval nic dalšího a zároveň neprodukoval odpad. Organismy se zkrátka živily jeden ze druhého; konzumovaly, metabolizovaly a reprodukovaly vše, co toto naprosto soběstačné prostředí jako celek může potřebovat k přežití. Folsome ve své hlavní práci The Origin of Life: A Warm Little Pond (Původ života – vyhřátý rybníček, 1979) odkazuje k modelu uzavřené vodní nádrže podobné té, kterou vystavil slunečním paprskům na svém parapetu. Tento soběstačný a stabilní mikrokosmos dlící v láhvi na stole nazval „ekosférou“.

 

Mikrokosmos a makrokosmos

Miniaturní prostředí – drobné, a přece dostačující jako ekosféra – bylo ve Folsomových dobách dobře známo. Vědci jej studovali nejen v podobě rybníků, což byla metafora pro minimální obyvatelné prostředí společná sociálnímu i ekologickému myšlení. Rybníky či nádrže byly přirozeným středem venkovských komunit a od konce 19. století také reprezentují symbiotické společenstvo (biocenosis) ve formujícím se ekologickém myšlení. Podobné biotopy v podobě akvárií, vivárií a terárií se objevují v zoologických zahradách a také v soukromých sídlech na přelomu 20. století. Pozoruhodná je na těchto miniaturních životních prostředích právě „technologie“ skla. Sklo se stalo při utváření pojmu „životní prostředí“ kritickým pojmem, jelikož vymezovalo část přírody z původního prostoru. Průhledný skleněný kontejner umožňuje člověku jednak odstup od předmětu studia, jednak pozorování změn a kontinuit ve studovaném prostředí zblízka v reálném čase.

Folsomova ekosféra možná nebyla sama o sobě velkým vynálezem, vezmeme­-li v úvahu obyčejné akvárium, ale rozhodně znamenala velmi perspektivní objekt studia. Ekosféra mnohem striktněji vymezovala vnitřní životní podmínky. Skleněná nádoba byla kromě příjmu energie ze Slunce zcela izolována od vnějšího prostředí, a přesto se její obsah rozvíjel a prospíval. Ekosféra se rovněž ukázala být velmi silným epistemologickým nástrojem. Přestože (či protože) byl uzavřený systém tak malý, mohl se stát modelem objasňujícím základní principy života, a to jak na úrovni mikrokomunit, tak makrokomunit. Ekosféra je totalitou v miniaturní podobě – a toto přepínání měřítka otevřelo vědě cestu k novým náhledům a pojetím.

Ekosféra ozřejmovala základní principy života, obnažené na nejzákladnější prvky a s minimální diverzitou. S tímto minimalismem se těsně pojí soběstačnost; ve směsi vzduchu a vody byly bakterie a řasy odkázány pouze samy na sebe a Slunce, aby „si dělaly ty své ‚mikrobiální věci‘“, jak to později v knize Biosphere 2: The Human Experiment (Biosféra 2. Lidský experiment, 1991) nazval americký ekolog systémů John Allen. Skleněná baňka představovala ideální nádobu k pozorování a popisu těchto procesů. Kulovitá forma vyjadřuje dokonalou symetrii, a poskytuje tak ideální prostor nerušené cirkulaci látek a energie. Tato ekologická konceptualizace dokonalosti také vyjadřuje vyváženost a harmonii pozemského života, jak plyne čas.

Úvahy o ekosféře podnítily chápání života jako nekonečné síly a procesu. Život – pojímaný nikoli jako individuální, ale jako kolektivní či ekologický statek – je utvářen nekonečnou smyčkou téměř identické sebereprodukce a sám ji vytváří. Ekosféra podpořila představu života jako samohybné síly, která je antientropická – je protichůdná stále narůstající entropii, k níž směřuje každá energetická výměna. Úvahy o ekosféře doprovázely nové biologicko­-geochemické konceptualizace života typické pro šedesátá léta. Podle soudobé vědy je život samočinný a řízený, ačkoli zároveň zcela nahodilý, a díky své sebeorganizující schopnosti dokonce dokáže překročit druhý termodynamický zákon. V planetárním měřítku vedla ekosféra k vytvoření modelu Země coby kulovitého, zcela soběstačného a udržitelného, trvalého a v podstatě dokonalého životního prostředí.

 

Množina sfér

Představa sféry či koule se však zapsala do historie biologických a geologických věd dávno před Folsomovými experimenty. Sféry se ve vědách o Zemi objevily již v 19. století, kdy sehrály roli konceptuálního nástroje pro popis a uspořádání pozemských organických a anorganických říší v ideální prostorové formě. Britský geograf a přírodní filosof John Murray rozvinul koncept „geosfér“, který zahrnoval i troposféru a stratosféru, v roce 1910, a položil tak základy současných geochemických a geofyzikálních paradigmat. Pod atmosféru – tedy sféru obsahující tenkou slupku vzduchu obklopující povrch Země – byly vloženy hydrosféra, zahrnující oceány a vodstva planety, a litosféra, říše půdy a minerálů utvářejících zemskou kůru.

„Biosféra“ pak všemi těmito ­soustřednými „obaly Země“ prolínala. Rakouský geolog ­Eduard Sueß poprvé definoval biosféru v knize Die Entstehung der Alpen (Vznik Alp, 1875) jako sféru, která zahrnuje všechen život na Zemi. Sueß uvažoval o pozemské „zóně utvářené sférami“, jimiž je organický život podmíněn. „Na povrchu světadílů je možné vyčlenit samostatnou biosféru,“ prohlásil. V roce 1926 ruský mineralog a biogeolog Vladimir Ivanovič Vernadskij publikoval svou hlavní práci Biosféra. Jeho koncepce „fyziky živé hmoty“ postavila studium cyklů energie a hmoty v rámci zemského životního prostředí na pevný základ. Vernadskij formuloval sjednocenou teorii biosféry a interpretoval Sueßovu „soběstačnou“ biosféru jako „samoudržitelnou“.

Americký ekolog LaMont C. Cole v titulu své studie z roku 1958 nazval souhrn všech vzájemně provázaných ekosystémů Země (atmosféry, hydrosféry, biosféry a povrchové vrstvy litosféry) „ekosférou“. Coleova ekosféra pojala planetu Zemi v jejím úhrnu jako materiálně uzavřený živoucí ekologický systém poháněný Sluncem. Tato všeobsažná planetární ekosféra vytyčila cestu k Folsomovým ekosférám v láhvi, které začaly představovat jak modelový systém, tak laboratoř pro zkoumání a experimenty s komplexitou a funkcionalitou ekosféry Země v jejím celku.

Howard T. Odum, americký ekolog a zakladatel ekologie ekosystémů, který byl jedním z několika vědců experimentujících s ekosférami jako analogiemi Země na počátku sedmdesátých let, používal striktně ekosystémové nástroje a perspektivu. Pomocí výpočtů, které založil na studiu malých společenství, stanovil Odum denní spotřebu energie pro jejich „dlouhodobé přežití“ a načrtl produkční a spotřební procesy na planetární úrovni.

Novinkou, kterou Odumův a další ekologické přístupy té doby přinesly, bylo, že životní procesy v ekosféře Země se již nejevily – oproti ekosférám v láhvích – jako trvale vyrovnané. Podle Oduma byly regenerativní procesy Země ohroženy „měnící se metabolickou rolí člověka“. Jeho slovy: „Biosféra, do níž najednou vmísíte industriální společnost, je asi jako akvárium, do nějž byste vhodili kosatku.“ Podobný obraz Země jako velké ekosféry vymknuté z rovnováhy předestřel americký ekolog G. Evelyn Hutchinson. Ten chápal zemskou biosféru jako uzavřený oběhový systém, křehký a nedokonalý, jehož hranice limitují „množství života“ na planetě. V oceňované knize The Biosphere (Biosféra, 1970) Hutchinson zakládá „působení“ a „každodenní fungování“ pozemské biosféry na systémové ideji zvládání „celkově reverzibilního cyklu“. Podobně jako u Oduma také Hutchinsonův biosférický systém pojímá lidstvo jako stále vlivnější biologicko­-geologickou entitu a moc, která je schopna fungování biosféry nejen porozumět, ale také ji nevratně ovlivnit. To vedlo Hutchinsona k závěru dotýkajícímu se očekávané životnosti Země: „Není nepravděpodobné, že se blížíme krizi.“

 

Endosféra

Folsome, Cole, Odum i Hutchinson se vyváženě pohybují mezi mikro­- a makroúrovní. Operacionalizují jak princip totality v minia­turní formě, tak i mikrokosmy plně zahrnuté v planetárním celku. Tato nepřetržitá hra škál a měřítek byla jak podmínkou, tak důsledkem pochopení života coby strukturovaného procesu a komplexity funkčních, informačních a energetických výměn, metabolických procesů a nekonečné reprodukce. Začátek sedmdesátých let potvrdil konceptuální posun od fenomenologického a prostorového popisu zemských „obalů“, jimiž je život omezen, k biochemickému a geochemickému přístupu k živé hmotě a prostředí jako seberegulujícím a vyvíjejícím se systémům. V době, kdy environmentální dopady poválečného boomu začaly být v západním světě bolestivě viditelné, drželi se systémoví ekologové naděje, že ekosférické modely života umožní přesnější pozorování, a snad i řízení životního prostředí planety. Sféry – malé i velké – tvořily základ, o nějž systémová ekologie opírala své úsilí organizovat a modelovat cykly životní energie a látkových výměn v idealizovaných uzavřených systémech.

Německý filosof Peter Sloterdijk tyto uzavřené vnitřní prostory nazýval „endosféry“. Jeho „ontologie uzavřeného prostoru“ navrhuje v publikaci Globen – Makrosphärologie (Glóby – makrosférologie, 1999) chápat endosféru jako uměle vymezenou oblast, poskytující útočiště vybrané populaci, která čelí ze strany okolí nebezpečí či zhoršení podmínek. Tyto endosféry představují naprosto uzavřené prostory, připomíná Sloterdijk, typu biblické Archy a podobných izolovaných plavidel. Dosud diskutované ekosféry, ať už o rozměru Folsomových nádob či Coleo­­vých planet, mohou být chápány jako sloterdijkovské endosféry. Ekosféry umožňují soběstačnost i samoudržitelnost. A ekosféra Země vskutku poskytuje jediný možný či známý habitat pro lidský život. Sloterdijkova ontologie uzavřených prostor skýtá další zajímavý aspekt: obsahuje radikální ideu úplného vyjmutí endosféry z říše přírody. Projekt Biosphere 2, spuštěný v Arizonské poušti na konci osmdesátých let, byl zhmotněním umělého kousku přírody izolované od vnějšího světa. Smyslem Biosphere 2 bylo provést studii ekologických systémů Biosféry 1, tedy Země, ve středním měřítku. Cílem bylo vyvinout soběstačný a zejména udržitelný „živý“ systém zajišťující „biosférickou reprodukci“ a rozšířit život mimo planetu Zemi. Biosphere 2 ilustruje, jak biosféry a ekosféry modelují život napříč měřítky podobně. S principy samoregulace života lze zacházet ve zmenšené verzi a ověřovat je. Na tříakrovém prostoru vytvořili autoři projektu sedm ohraničených ekosystémů či biomů Země, které následně hermeticky uzavřeli skleněnou klenbou. „Živá laboratoř“ byla osídlena čtyřmi tisíci živočišných a rostlinných druhů a osmi lidskými biosféřany.

Aby vědci podpořili životní procesy ve středním měřítku, vypomohli přírodě v rámci Biosphere 2 skrytou technickou infrastrukturou. Experiment si vyžádal rozvoj nové disciplíny zvané „ekotechnika“, která měla sladit biosféru s lidmi produkovanou „technosférou“ v harmonické synergii. Vedle množství renomovaných systémových ekologů vedoucí projektu angažovali také Claira Folsoma, který byl v té době profesně spojen s vědeckým programem NASA, zabývajícím se uzavřenými podpůrnými systémy, a byl také ředitelem laboratoře exobiologie na Havajské univerzitě. Kruh se uzavřel. Folsomova ekosféra stála na počátku i na konci experimentů s uzavřenými systémy a představovala jak ochranu životního prostředí na Zemi, tak environmentální expanzi do vnějšího vesmíru.

 

EcoSphere®

V článku z roku 1988 nazvaném Ecosystems in Glass (Ekosystémy ve sklenici) propojil americký ekolog a agronom Nicholas P. Yensen všechny prvky, o nichž jsme zatím hovořili – ekosféru v láhvi, život pod skleněným poklopem i ekosystém Biosféry 2 – a ­přenesl je na Mars coby základ pro výstavbu udržitelného lidského osídlení. „Naše budoucnost spočívá v těchto primitivně a podomácku vytvořených světech,“ tvrdí Yensen, „díky nimž se možná vydáme ke hvězdám.“

Do hry vstoupil i další prvek – ­masová produkce a marketing. Yensen pracoval v ­Ecosphere Associates, firmě z arizonského Tucsonu, která uzavřené ekosystémy nejen zkoumala, ale také je komercializovala. Od raných osmdesátých let až do současnosti prodává pod značkou EcoSphere® speciální směsi mikroorganismů, malých garnátů, řas, bakterií a filtrované mořské vody a inzeruje je sloganem: „První zcela uzavřený ekosystém na světě. Úplný, soběstačný a udržitelný miniaturní svět ve sklenici.“ Nejmenší EcoSphere® o průměru deseti centimetrů stojí kolem osmdesáti amerických dolarů. Ekosféry jsou prodávány spolu s manuálem k údržbě, včetně nabádání zákazníků, aby respektovali „obyvatele systému jako živé bytosti“.

Masová produkce ekosfér pro širokou veřejnost může přispět k rozšíření etiky péče a zviditelnit křehkost uzavřených systémů, nejen malých, ale i těch velkých. „Náš velký svět je docela jako tento malý, a my sami jsme velmi podobní garnátu,“ píše renomovaný americký astrovědec Carl Sagan ve své recenzi stolní ekosféry „World#4210“ z roku 1986. Komercializace ekosfér rovněž vytvořila další nové cykly a řetězce technologické reprodukce, když „využila přírodní zákony k vybudování udržitelných zisků“, jak tvrdí Gregory Unruh ve své knize Earth, Inc. (Země, a. s., 2010).

 

Technosféra

Jak etické, tak komerční aspekty stojí za úvahu – nicméně aspekt třetí, vyjádřený Kevinem Kellym, editorem časopisů Whole Earth Review a Wired, zasluhuje větší pozornost. Kelly v roce 1994 glosoval experiment Biosphere 2 slovy: „Život je technologie. Život je vrchol technologie.“

Nejlepším argumentem na podporu Kellyho komentáře je možná americký patent č. 5 865 141 z roku 1999 – patent ekosférického systému. Dva ze tří držitelů patentu, Jane Poynter a Taber MacCallum, patřili k osmi biosféřanům účastnícím se projektu Biosphere 2 během první ukončené mise mezi lety 1991 a 1993. Jejich patentované „stabilní a reprodukovatelné uzavřené komplexní ekosystémy“ jsou zmenšenými verzemi Biosphere 2. Jsou to neprodyšně uzavřené, stabilní, reprodukující se a především prodejné technosféry, navržené a patentované jako živé systémy. Z hlediska investorů tyto ekosystémy dalece překonávají Folsomův ekosystém v baňce, protože obsahují a udržují vyšší formy života (garnáty). „Současný objev umožňuje mnohem větší druhovou pestrost a diverzitu a umožňuje všem životním říším existovat v rámci jediného, relativně malého systému.“

Pokud máme v daném okamžiku činit nějaké závěry, pak snad ten, že ekosféry nezmizely, naopak vzkvétají, a že ekosférický cyklus pokračuje. Vedle životního cyklu jako takového je tu prosperující cyklus technoscientizace života a rozvoje vědeckých konceptů a technologií těžících z regenerativních mechanismů života. Přežití lidstva i jeho místo v hermeticky uzavřeném prostoru ekosystémů a ekosfér však zůstává otázkou. Jak poznamenal Yensen v roce 1988, „ke skutečnému umístění lidí v doopravdy uzavřených systémech, které by přetrvalo významný časový úsek, bude muset teprve dojít – a to kdekoli na Zemi, ovšem s výjimkou Země samotné.“

Autorka přednáší na KTH Royal Institute of Technology ve Stockholmu.

 

Z anglického originálu Ecospheres: Model and Laboratory for Earth’s Environment, publikovaného na webu Technosphere Magazine, přeložil Michal Jurza.