Hrdé vítězství barbarství

Rozhovor s filosofem Gáspárem Miklósem Tamásem

Nejen o tom, jak vypadá implementace neliberální politiky a křesťanské demokracie v podání vlády Viktora Orbána, jsme mluvili s významným maďarským myslitelem Gáspárem Miklósem Tamásem. Současnou situaci ve své domovině líčí jako dobu temna.

Viktor Orbán minulý rok v červenci ohlásil příchod „nové kulturní éry“. Zatímco v minulosti oznamoval nástup neliberální demokracie, nyní tvrdí, že je třeba „zakotvit politický systém v kulturní éře“. Jak to v praxi vypadá a jak se mu to daří?

On ve skutečnosti nikdy nemluví o „neliberální demokracii“, pouze o neliberálním státu či silném státu nebo etnické homogenitě. Ohlásil začátek nové kulturní éry, což prakticky znamená – v naprostém souladu se základními principy alternativní pravice – konec „kulturního marxismu“, „levicového liberalismu“ a feminismu, jinými slovy naprosté odmítnutí dědictví osvícenství. Je to starý známý meziválečný konzervativismus se svou nenávistí k Západu spojený s nacistickým ztotožněním liberalismu a marxismu a jedinou „pozitivní“ a falešnou myšlenkou rasové čistoty.

Jedná se o otevřené vyhlášení války „modernistickým“ intelektuálům – tedy všem intelektuálům, včetně konzervativních – a nenáviděné Evropě s jejími prohnilými a dekadentními představami o lidských právech nebo socialismu. Lidskoprávnost je oficiálně prohlášena za nepřítele maďarského státu. Vládní sdělovací prostředky zveřejňují hysterické útoky na nejdůležitější osobnosti naší kulturní minulosti, jako jsou Sándor Petőfi a Endre Ady. Pouhá připomínka republiky je považována za zradu, dekadentnost, projev zednářství, kosmopolitnosti, kryptokomunismu a známku špatné karmy.

 

A jaký vztah má tato antikultura k lidské sexualitě?

Je to kultura zakořeněná v sexuální panice, proklínající genderový fašismus a zaměřená proti Evropě, kterou ovládá homosexuál­ní lobby a jež brání „normálnímu“ demografickému vývoji. Plození bílých dětí je ­údajně nahrazováno dovozem barevných lidí židovsko­-evropské kliky, což vede k mísení ras a k muslimskému kalifátu se sídlem v Bruselu. Dalším zajímavým prvkem je útok na tradiční vysokou kulturu, která je zdrojem autority inteligence. Cílem není transformace, ale anihilace moderní nebo – chraň bůh – humanistické kultury, doprovázená hrdým vítězstvím barbarství.

 

Bývalý režim kulturu cenzuroval a neváhal represivně stíhat veškeré umělce, kteří se z nějakého důvodu znelíbili. Paralelně ale vznikala i takzvaná druhá, undergroundová kultura. Můžeme něco podobného vidět i v dnešním Maďarsku, nebo je srovnání s režimem státního kapitalismu nevhodné?

Ve všech společnostech vždy existuje nějaká forma cenzury. Od šedesátých let zřetelně kultura nebývale kvetla, šlo o zlatý věk maďarského filmu, divadla, knih, překladů i periodik. Hegemonie marxismu­-leninismu postupně upadala, v osmdesátých letech byla téměř zapomenuta. Mezi vlivné myslitele tehdy patřili Max Weber, Ludwig Wittgenstein a Martin Heidegger. Nevybavím si jediného komunistického spisovatele té doby. To levice skončila v undergroundu. Nejvýznamnější marxisté Lukácsovy školy, ale i mnozí další, byli zakázáni, propuštěni či přinuceni emigrovat. Podobně jako v západních sociálních státech bylo hlavní myšlenkou Kádárova režimu dosažení bohatství a stability – a kult soukromého života, kultivace vlastní zahrádky a auto. Autoři předválečné pravice byli všichni rehabilitováni a hojně vydáváni. Většina lidí, kteří přešli do „undergroundu“, se tam ocitla dobrovolně a na protest a represe byla mírná. Existovala spíše „undergroundová politika“ než „undergroundová kultura“. Myšlenka rovnosti byla tehdy vysmívána jako pozůstatek komunismu, oficiální intelektuálové s dobrým postavením i stranický tisk velebili habsburskou monarchii a Thatcherovou. Hlavním rozdílem oproti dnešní situaci bylo omezování nacionalismu a samozřejmě otevřeně protisovětských postojů. Ale i to bylo celkem neúspěšné. Solidarita s bouřícími se polskými dělníky byla nulová, byli považováni za líné a politováníhodné chudáky, zatímco „my“ jsme trávili dovolenou na dalmatském pobřeží. Já, disident bez práce, tedy samozřejmě ne, dokud mi konečně nebylo povoleno učit v Americe a ve Velké Británii – a mohl jsem se vrátit.

 

A dnes?

V současné době téměř nedochází k osobnímu pronásledování umělců a myslitelů, pouze se házejí pod nohy klacky institucím, kde by mohl vzniknout odpor: univerzitám, výzkumným ústavům, filmovým ateliérům, novinám, rozhlasovým a televizním stanicím. Média vlastní přes prostředníky pouze Orbán. Existuje několik málo čtených týdeníků a internetových časopisů liberálního zaměření, jsou ale stále bulvárnější, a ač projevují k Orbánovu režimu nenávist, kážou jen přesvědčeným. Všechny regionální noviny mají stejný obsah, s výjimkou místních, většinou senzačních zpráv. Stovky lokálních, hudebních a sportovních rozhlasových stanic vysílají stejné zprávy, především o zločinnosti dekadentního Západu a o vládních úspěších. Je v tom méně plurality a různorodosti než v roce 1979, ale opozice není cenzurována. Její média jsou jen kupována a zavírána, inzerentům je vyhrožováno, a časopisy, webové stránky a blogy tak často končí kvůli nedostatku finančních prostředků.

 

Můžeme tedy říct, že Orbánův útok na akademický a kulturní prostor je zároveň také útokem na levicové myšlení?

Ve skutečnosti je levice poměrně malá a okrajová, útok je většinou veden na liberalismus a proti jakékoli představě sociální, genderové, etnické a politické rovnosti. Státní propaganda neustále mluví o komunistech, zejména od doby celkem apolitické vlny stávek, a oživuje výše zmíněnou nacistickou úvahu, podle níž jsou liberalismus a marxismus, komunismus a kapitalismus identické. Slabá levice je tím nevědomky ovlivněna, útočí na nadnárodnost, globalizaci a neoliberalismus a nechává na pokoji místní buržoazii. V důsledku toho já jakožto marxista už nepůsobím jako nepřítel státu, protože se předpokládá, že jakýkoli antiliberál je užitečný. V pravicovém tisku jsem opakovaně chválen za svůj styl a údajné intelektuální schopnosti – i když, přirozeně, zaznívá, že „s ním naprosto nesouhlasíme“. Kdybych byl liberál, tohle by se stát nemohlo.

 

Orbánova politika negativně dopadá na všechny vrstvy společnosti, od dělníků až po univerzitní profesory. Nakolik je efektivní občanský odpor a protesty v ulicích?

Většina lidí by účinnost odporu zhodnotila z výsledků voleb. Takzvané opoziční strany jsou bez šance a neustále se hádají o koalicích a spolupráci. Státní propaganda s fanfárami předvádí, že „levicově­-liberální“ strany skončily jako spojenci exnacistické strany Jobbik – což je naprostá pravda –, a popichuje liberály a socialisty neustálými připomínkami případů levicového antisemitismu a rostoucího počtu protižidovských incidentů v západní Evropě – také naprostá pravda –, což je úplně geniální. Na jedné straně to levicově­-liberální opozici znesnadňuje situaci, na straně druhé se tak v centru pozornosti udržuje židovská otázka, v níž je vždy ve výhodě pravice, a jejich antisemitističtí příznivci jsou touhle show nadšeni. Po jakémkoli promyšleném kroku opozičních sil následuje řada neuvěřitelně rasistických, nenávist rozněcujících a obscénně protižidovských, protiromských, antimuslimských, protiženských a homofobních vyjádření příznivců Jobbiku. Tím je veškerý možný politický zisk opozice rozmetán. Těm, jimž říkám pravá levice – většinou velmi mladí lidé –, radím, aby zůstali co nejvíce vzdáleni toxické oficiální opozici, pokud chtějí pracovat na lepší budoucnosti. Demonstrace – stejně tak jako v Rumunsku a Srbsku – byly politicky protahované, přičemž důležitou roli hrála krajní pravice. Je pravda, že se poprvé objevily červené vlajky, ovšem vedle neonacistických symbolů. O iluze o Evropské unii není nouze – myslím, že je tomu tak z nutnosti –; je tu symbolický boj mezi představou Západu a fiktivním Východem, z jehož bezobsažnosti a lživosti jsem zoufalý.

 

Ve středoevropském prostoru existuje především kvůli disentní historii poněkud kýčovitá představa o intelektuálovi či spisovateli jako svědomí národa. Jaká je role intelektuálů a spisovatelů v současném Maďarsku?

Vida. Tuhle skutečně kýčovitou ideu si Češi oblíbili, ačkoli do určité míry ji mají rádi i Slováci. Žádný kult intelektuálů disidentů nikde jinde neexistuje. Svého postavení jako veřejné osoby jsem nedosáhl v Maďarsku nikoli díky, ale navzdory skutečnosti, že jsem byl – a pochopitelně stále jsem – disident­-intelektuál. Dostal jsem rozhřešení, protože už dnes nejsem liberál. Intelektuály se buď opovrhuje, nebo jsou zapomenuti.

Dvě stovky maďarských spisovatelů během velkých demonstrací v působivém manifestu podpořily jednotu studentů a pracujících; v tisku to skoro nebylo zmíněno. Nezáleží na tom. Slavní maďarští intelektuálové dostávají prostor pro své názory pouze v západním tisku, nikdy se neobjevují v maďarských médiích, většina lidí nemá ponětí o tom, kdo jsou, nebo spíše kdo byli. Jediné politicky relevantní osoby jsou populární hvězdy, mediální klauni a youtubeři či „influenceři“, kterým se daří v prostředí nenávistných drbů. Jedná se o upadající národní kulturu v rozkládajícím se státě a sužované občanské společnosti. Nebude to trvat věčně, ale pro tuto chvíli temnota zahalila celou krajinu.

 

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.

Gáspár Miklós Tamás (nar. 1948) je maďarský filosof, původem z rumunské Kluže. Kvůli protirežimním politickým názorům emigroval v roce 1978 do Maďarska, kde působil jako profesor filosofie na Budapešťské univerzitě. Od konce osmdesátých let byl hostujícím profesorem například na Yaleově univerzitě. Na konci osmdesátých let podporoval vytvoření maďarského Svazu svobodných demokratů, v letech 1989 až 1994 byl jako člen této strany zvolen do parlamentu. Kvůli svému obratu k marxismu v roce 2000 svobodné demokraty opustil. Od roku 2002 je místopředsedou maďarské sekce Sdružení pro zdanění finančních transakcí a pro pomoc občanům (ATTAC).