minirecenze

Ivana Kašpárková

Vniveč

Dauphin 2018, 80 s.

Poetika prvotiny Ivany Kašpárkové, nazvané Vniveč, se rozprostírá mezi intimně drásavou lyrikou a nutností emocionální stavy krotit apaticky chladným vyzněním. Básnění v podobě jakýchsi deníkových záznamů zde nabývá znovu na důležitosti jako jistá forma autoterapie. Tomu napomáhá i fokalizace sbírky, která je frekventovaně zaostřena na odcizené městské prostředí (básně prvního oddílu nejčastěji nesou názvy konkrétních ulic moravských měst) nebo do prostorů pustých bytů, v nichž se nelze doopravdy zabydlet: „Kolikáté už stěhování do malých bytů/ kde všechno utíká klíčovou dírkou.“ Lyrický subjekt prožívá kromě nezabydlenosti v prostoru i tíživé ponory do minulosti, která se trhá při marných snahách o uchopení, nebo se naopak zacykluje do stereotypu každodennosti: „Jdeš dál, ale pozpátku/ a vidíš, jak naše mladší verze/ už požírá příroda.“ Je sympatické, že poezie Ivany Kašpárkové je prosta zbytečných egoistických …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky