Smutek na konci tunelu

Umění a ztráta posledních utopií

Výstava Michala Cába, Marka Hlaváče a Tomáše Kajánka Nikdy to nebylo, pořád to je, jejímž jednotícím motivem je otázka utopie, svým přístupem vyznívá možná až příliš pesimisticky. Historický a společenský kontext, v němž se nachází, nepodrývá, spíše ho jen reprodukuje.

Když jsme s ostatními návštěvníky procházeli galerií uměleckého centra Pragovka a zkoumali vstupní výstavu Beuys don’t cry, zpoza bíle natřené zástěny se rozezněla známá skladba amerického popu padesátých let – Mr. Sandman v podání dívčí vokální skupiny The Chordettes. Sandman, původně písečný skřítek evropského folkloru, přináší lidem sny pomocí kouzelného písku, jehož zrnka jim zůstanou ráno v očích jako ospalky. Text skladby zpívá dívka, která by si přála snít o krásném osamělém muži: „Pane Sandmane, přineste mi sen/ a udělejte z něj tu nejrozkošnější věc, jakou jsem kdy spatřila,/ dejte mu dva rty jako růži a čtyřlístek/ a pak mu řekněte, že jeho osamělé noci skončily.“ Právě takto začíná výstava Nikdy to nebylo, pořád to je, na níž se společně prezentují Michal Cáb, Marek Hlaváč a Tomáš Kajánek.

 

Nerealizovatelné a nesrozumitelné

Celou výstavu prostupuje téma utopie, které se kurátorka Katarína Gatialová snaží očistit od nánosu idealismu. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky