Umělecká scéna v Ústí nad Labem zažívá od devadesátých let pozoruhodný vzestup. Rozvíjejí se zde především nové podoby konceptuálního umění. Tvůrci často reagují na industriální ráz prostředí, do něhož intervenují. Také se ale opírají o klasické galerijní instituce a vysokoškolské zázemí.
Ústí nad Labem představuje perspektivní lokalitu nejen díky strategické poloze na trase Berlín–Drážďany–Praha, ale také – alespoň pro někoho – s ohledem na umělecký potenciál, jímž toto město oplývá. Samozřejmě, Ústí není Praha, přesto zde však umělci mají mnoho příležitostí, jak prezentovat svoji tvorbu. Skoro se zdá, jako by právě nerozsáhlost a sevřenost místní umělecké scény vedly galerijní instituce k originalitě a potřebě se vzájemně odlišit.
Perifernost a nezávislost
Koncem minulého století bylo české umělecké školství na vzestupu, což vedlo ke vzniku či posílení uměleckých center, jež mohla zdárně konkurovat pražskému dění kolem Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Takové centrum vzniklo v Ostravě, anebo právě v Ústí nad Labem. Ústecká scéna se začala formovat hluboko v devadesátých letech, přičemž vychází z neokonceptuálního myšlení, ale také z nezlomné touhy po změně. Dalším vlivným faktorem je pochopitelně industriální prostředí, jež se charakteristicky promítá do umělecké tvorby. Připomeňme aspoň klíčové umělce a umělkyně, jako jsou Michal Koleček, Michaela Thelenová, Eva Mráziková, Pavel Kopřiva, Martin Mrázik, Jiří Bartůněk či Jiří Černický.
Ráz zdejší industrializované krajiny, která je ekologicky silně zatížena, se ovšem zjevně odráží i v dílech mladých autorů současnosti. Perifernost a určitá nezávislost uměleckého provozu vedla k tomu, že mnoho umělců tvoří či vystavuje ve veřejném prostoru. Právě tento moment výtvarné práce je v Ústí markantní. Autenticita místa i sociální kontext kraje ostatně k takovým aktivitám přímo provokuje: v letech 2000 až 2010 kurátoři a umělci navazovali na historii neoficiálních prostorů a bytových galerií a zároveň vznikaly venkovní galerie, jako Buňka, In Vitro, Billboart Gallery, Vitrínky, Procházka pod skutečností, Galerie NF, Deska a další. Transformací prošla Galerie Emila Filly, ale také Institut výtvarné kultury, který stojí za dnešní podobou Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Dalším významným impulsem byl vznik kurátorských studií.
Skutečné pocity
Mnohé z výše jmenovaných galerií už sice neexistují, zformovaly se však prostory nové, reagující na aktuální potřeby lokálního publika. Jedná se například o již zmíněnou Galerii Emila Filly a stále funkční Desku, o Dům umění Ústí nad Labem, v němž působí Michal Koleček, nebo o projekt veřejného sálu Hraničář. Tato platforma, za níž z velké části stojí Richard Loskot a Aleš Loziak, staví na spolupráci mezi různými místními subjekty a podněcuje veřejnou diskusi. Kulturní program, zahrnující kromě výstav, jež má na starost Martina Johnová, i filmové projekce a koncerty, si klade za cíl otevírat kritická témata a neomezovat se pouze na daný region.
Příkladem takového přístupu byla nedávná výstava v Domě umění Ústí nad Labem, nesoucí název Poddajné objekty – Skutečné pocity, na níž kurátorka Martina Johnová společně s teoretikem Václavem Janoščíkem představili tvorbu čtrnácti současných umělců, tematizujících svět dnešní „ztracené generace“: konzumerismus a jeho vizuální estetiku, úzkost, pseudoaktivity řízené sociálními sítěmi, nemožnost pohybu vpřed. Přestože měla výstava silný teoretický základ v „teorii mladé dívky“ francouzského kolektivu Tiqqun, působila jako lehce plynoucí vizuální esej. Ona symbolická dívka zde byla zobrazena jako efemérní bytost, která se na výstavě ocitla a vzápětí zase zmizela – snad proto, aby její křehkost nebyla zneužita. Před divákem se tak otevřely dvě možnosti. Tou první bylo převzít roli poddajné dívky a submisivně na sebe nechávat působit jednotlivá díla, která se pak mohou jevit jako esteticky líbivá nebo objektově vyprázdněná. Druhou možností je snažit se onu „dívku“ poznat a pochopit, jakkoli nám nakonec vždy unikne a jednotlivá díla zůstanou nedosažitelná, čímž v nás vyvolávají pulsující pocit touhy. Říkám si ale, jestli nakonec ona sebestředná tíseň není především naší, západní, bílou reakcí při pohledu na to, co zbylo z amerického – potažmo českého – snu.
Autorka je kurátorka.