Známé pořekadlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, se v době sociálních sítí stalo silnou mocenskou strategií. Už není třeba něco dokazovat či vysvětlovat, stačí, když vaše verze světa dostatečně dlouho zůstane v oběhu a má co nejširší dosah, a realita se jí sama přizpůsobí. I v českém politickém prostředí se ostatně v tomto ohledu podařilo již mnohé – a to dokonce ještě před nástupem sociálních sítí, které ovšem staré postupy pozvedly na novou úroveň.
Typickým příkladem je diskuse o klimatických změnách. Devět a půl z deseti vědců o tomto fenoménu dávno nepochybuje, a přesto se posledních patnáct let šíří Českou republikou pochybovačná rozprava, v níž se všechna fakta převracejí a rozemílají na relativizující pseudofaktickou moučku, kterou se pak intenzivně a trpělivě krmí „selský rozum“ společnosti. Nejprve se tak dělo vlivem prezidenta Václava Klause, profesora ekonomie, který šířil propagandu proti zelené politice na základě svého pečlivého podtrhávání ve „velmi vědeckém“ poznámkovém aparátu románu Říše strachu Michaela Crichtona. Prezidenta nemohou média ve svém zpravodajství a publicistice dost dobře vynechat, a tak Klausův environmentální blud cestoval veřejným prostorem rychlostí populárního vtipu. Vtip to bohužel přestal být ve chvíli, kdy Klausovy okrajové názory začaly být podporovány autoritami vědeckými. Co na tom, že šlo o záměrně disentní postoje, často vytvářené za účelem přitáhnutí pozornosti, zvýšení vlastní ceny soukromým marketingem! Když se pak ony skeptické „pravdy“, odhalující spiknutí „ekoteroristů“, začaly šířit po internetu, bylo dokonáno. Z bludu se stala pravda. Svět chce být klamán – má to mít.
Česká společnost zdá se být společností permanentního disentního odporu – když nám dají svobodu, staneme se bojovnými disidenty. Jakmile máme pocit, že někde vládne až příliš většinový názor, začíná nám to být podezřelé a stavíme se na odpor. Co na tom, jak se věci mají reálně, beztak je všechno věcí názoru, a názor, to je posvátná kráva doby. Zejména pak v postkomunistických zemích, trpících frustrací ze Západu, který nás kdysi opustil, nechal nás na holičkách a v této historické nespravedlnosti pokračuje tím, že nás chce ekonomicky i politicky ovládnout, zneužívat a vysávat. Odtud všechen ten iracionální odpor k Evropské unii, kterou platí a vedou „nenasytní zrádní Němci“ a ještě zrádnější a perfidnější Francouzi. Postavit se na odpor nepřátelům, kteří by nám nejraději vzali i náš symbol bohatství – sice slabou, ale stabilní korunu –, pak dodává velké části společnosti jinak chybějící národní hrdost.
Bohužel stále častěji platí, že realita je to, co za ni prohlásíme, nebo spíš, o čem se necháme přesvědčit. Realita se tak stále více mění v projekci frustrací a osobních trápení, přenášených na velké nepřátele: elity Evropské unie, elity vědecké, informační a jiné. Sociální sítě svou rychlou cirkulací a schopností propojovat nepropojitelné umožňují kumulovat tuto „disentní“ sociální energii, patřičně ji nafukovat a mohutně rozprašovat do všech koutů virtuálního prostoru, odkud dříve nebo později prosakuje do reality. Potom lze uvěřit čemukoliv: tomu, že globální změna klimatu je mýtus, protože zvedání hladiny moří je jen obvyklý historický výkyv; že co terorista, to muslim, jak to tvrdí náš disentní prezident Miloš Zeman; že v Praze žijí paraziti, tyjící z práce venkova; a nakonec třeba i tomu, že Země je placatá, pád newyorských mrakodrapů 11. září 2001 byl dílem spiknutí americké armády nebo že homosexualita je nemoc, kterou lze vyléčit skotskými střiky.
Naprostá, ničím nespoutaná svoboda (je ale svoboda bez limitu svoboda?) virtuálního prostoru, v němž se může komukoliv říkat cokoliv a přitom mít permanentní pocit vlastnictví pravdy, otevřela prostor politického boje, s nímž demokracie obnovovaná v dobré vůli a z přesvědčení většiny po listopadu 1989 vůbec nepočítala. Je to pole, na němž se nebojuje pouze o výklad reality, o její více či méně stranickou nebo ideologickou interpretaci, nýbrž o realitu vůbec. O to, zda ještě najdeme minimální shodu, minimální společenský základ, na němž se potom můžeme do krve pohádat o správu věcí veřejných.
Společenská smlouva, kterou jsme uzavřeli novou Ústavou v roce 1993 a která byla potvrzením změny režimu, vycházela ze shody na určitém vymezení reality, na určitých způsobech legitimizace. Pokud se toto vymezování takto radikálním způsobem mění, není vyloučeno, že dříve nebo později bude potřeba vyjednat úplně novou smlouvu, hodící se do přicházejícího světa tekutých „informací“ globálního binárního éteru. Anebo, což bude daleko těžší, obhájit smlouvu, kterou doposud máme. Vydat se disentní cestou proti současnému „disentu“, jenž se pomalu a jistě stává establishmentem. Inu, disent – český uděl!
Autor je publicista.