Tělo samo je příběhem

S Viktorem Černickým o tanci a odporování pádu

Tanečníka a performera, který na začátku dubna získal hlavní cenu České taneční platformy 2019, jsme se ptali, kde vidí hranici mezi tancem a novým cirkusem a zda mají umělci brát na svá bedra zodpovědnost za stav světa. Mluvili jsme také o zmnožování principů, sedavé filosofii i o tom, co činí židli židlí.

Působíte jako tanečník­-intelektuál. Není spojení intelektu a tance neobvyklé?

Možná existuje představa, že tanečníci nepřemýšlejí. Snad je to povahou tance samotného – je to jiný typ prožívání než ten racionální. Zatímco sledování divadelního představení se v lecčems podobá čtení románu, kde je vše logické a obsahu se dá rozumět v rámci dějovosti či psychologické motivace, tanec víc připomíná báseň. Nelze říct, co se stalo, nezáleží na příčinných souvislostech či ději, fungují tam jiné zákonitosti, které celek drží pohromadě – tělo, kinestetika, pohyb, který je společně zakoušen.

 

O představení Pli, za které jste získal hlavní cenu na letošní České taneční platformě, se v anotaci říká, že je inspirováno Gillesem Deleuzem a jeho pojetím záhybu, kterým francouzský filosof reflektuje Gottfrieda Leibnize. Je filosofie běžnou inspirací současného tance?

Sám jsem viděl třeba duet Vocazione all’Asim­metria s Franceskou Foscarini inspirovaný …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky