Umění kýče Vladimira Nabokova

Parodické účtování s tradicí ruské literatury

V díle Vladimira Nabokova představuje sentimentální novela – žánr důležitý při formování ruské prózy – především objekt parodie a její sentimentalita je nazírána jako kýč. Podobně dvojsečný je ovšem i vztah autora k psaní a jazyku vůbec. Co v této souvislosti slavný spisovatel označoval pojmem „pošlosť“?

„Slunce mě celého olizovalo svým velkým, hladkým jazykem. Pozvolna jsem cítil, že se stávám rozžhaveně průzračným, že se nalévám plamenem a existuji jen potud, pokud existuje plamen. Tak jako se dílo překládá do exotického jazyka, byl jsem já přeložen do slunce (…) Moje osobní já, to, které psalo knihy, milovalo slova, barvy, ohňostroj myšlenek, Rusko, čokoládu, Zinu, se jaksi rozptýlilo a rozpustilo, silou světla nejprve zprůzračnělé se poté připojilo ke všemu tetelení letního lesa s jeho atlasovým jehličím a nebesky zelenými listy,“ píše v Daru (1938, česky 2007) Vladimir Nabokov.

Co si máme počít s kupícími se básnickými obrazy, selankovitými reminiscencemi, sentimentálními výjevy z dětství, které občas problesknou mezi řádky? Jak to, že román s tak vznešeným názvem vůbec takové pasáže obsahuje? „Tam si sedal na zídku, pozoroval chomáče lososových oblak, které bledé večerní nebe měnilo v matnou měď, a přemýšlel. O čem? O té prosté dívce z londýnské …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky