Louis C.K. (údajně) upřímně

Hodinová stand up show Sincerely, která je dostupná na internetu, je do velké míry comebackem komika Louise C.K. Ten se vrací po sexuálních skandálech, které chtě nechtě ovlivňují i jeho nynější image.

Rychlost, s níž se Louis C.K. vrátil ke stand­-upu, byla pro mnohé překvapivá. V klubech začal vystupovat pár měsíců po odhalení, že opakovaně onanoval před cizími ženami. Nyní, po dvou letech, uvolnil ke stažení za poplatek hodinovou rutinu s názvem Sincerely (Upřímně), což lze považovat za plnohodnotný comeback. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že mu nikdy nikdo vystupovat nezakázal – přerušení ­kariéry oznámil z vlastní iniciativy. Pochopil, že cokoliv řekne (a jako inteligentní a rétoricky zdatný člověk přesně věděl, co je potřeba říct), nebude stačit, pokud se na nějaký čas nestáhne, aby dal najevo přijmutí zodpovědnosti. Když se pak relativně brzy rozhodl vrátit před publikum, ukázalo se, že nemá problém sehnat provozovatele ochotného zařadit ho do programu. Dveře mu ­neotevřel úplně každý, pro mnohé ale naopak byla představa kontroverzní a tiskem hojně komentované události velmi lákavá.

 

Je v pořádku říkat „retardovaný“

Jeho kauza z něj udělala hrdinu pro značnou část populace, která ho pasovala do pozice oběti honu na čarodějnice zaštítěného značkou #metoo. I z reakcí na Sincerely je patrné, že jeho návrat představuje pro mnohé osobní ideové vítězství. Komedie je z principu velmi ideologický žánr, byť se to v českém postnormalizačním prostředí často snažíme popírat. Na kauze Louise C.K. se tento princip odhaluje – v libovolné internetové diskusi najdeme řadu zjevně ideologických zpráv o tom, co nyní představuje pro konzervativce i liberály. A takřka každý jeho vtip je čten optikou toho, co říká nebo neříká k situaci, v níž se ocitl.

Jednou z hlavních otázek bylo, jak se rozhodne právě tuto kartu zahrát. Vzhledem k jeho předešlým tématům a vyřčeným názorům se nezdá pravděpodobné, že by mu vyhovovalo stát se maskotem konzervativců. Do svých prvních veřejných vystoupení, jejichž záznamy se k širší veřejnosti dostaly ilegálně, však zařadil vtipy, jež by šly rozhodně vnímat jako dog­-whistle. Pobouřil obzvlášť posměch směřovaný k přeživším studentům parklandské školní střelby, jenž se nepodobal ničemu, co bychom v jeho repertoáru našli dříve. Spíše než o vtipy šlo o výčitky mladým lidem, kteří se politicky angažují, místo aby si hleděli svého. V představení Sincerely, jež je určeno široké veřejnosti, je však komik mnohem opatrnější. V několika momentech se vysmívá politické korektnosti poněkud samoúčelněji než v minulosti, například když obšírně vysvětluje, proč je v pořádku říkat slovo „retardovaný“, nikdy ale na stejné rovině jako ve svých prvních ponávratových show.

 

Co znamená smát se Louisi C.K.

Celá rutina z velké části sleduje jeho trademarky jako očistné vypouštění agrese, jakou v sobě skrývá většina lidí, a odhalování pokrytectví a komplexů u sebe i u druhých. C.K. vede monology, jimž dokáže dát neopakovatelné zdání spontánnosti. Ve skutečnosti přitom patří ke komikům, kteří improvizují velmi málo, pokud vůbec. Kdo viděl víc záznamů jeho stand­-upů, ví, že C.K. následuje připravený scénář nejen slovo od slova, ale i výraz od výrazu a tón od tónu. Ukazuje to jeho opatrnost – při hraničních tématech, o nichž mluví, jako jsou pedofilie, nacismus, užívání drog a mnoho dalších, je každé slovo zkontrolováno proti právní napadnutelnosti –, ale také jeho profesionalitu. V tomto ohledu je i Sincerely perfektně vysoustruhované dílo nesmírně schopného komika, kterému je snadné propadnout.

Měli bychom mu ale propadat? I když budeme souhlasit s tím, že po dostatečné sebereflexi by měl mít morální právo se opět veřejně realizovat, stále je těžké ujasnit si, co nyní znamená smát se jeho vtipům. C.K. je svou kauzou kontaminovaný; je těžké při sledování jeho výstupů odfiltrovat, čeho se dopustil, a nemyslet na to, co jeho vystupování jako gesto znamená ve společenském kontextu. C.K. sice nikdy explicitně nepodpořil narativ oběti politické korektnosti, ale ani se vůči němu nevymezil, přestože si ho musí být vědom. A právě to má smysl jeho comebacku vyčíst.

 

Kosti pro odpůrce #metoo

Návrat Louise C.K. mohl být vnímán jako funkční rehabilitace někoho, kdo se dopustil sexuálního zneužití, ale není lidská zrůda. Když však zároveň tiše zastává funkci čestného člena partyzánské skupiny bojující proti #metoo, tato možnost padá. Pro komika je zkrátka příliš nepraktické vymezovat se vůči té části publika, která ho chce nyní nejvíc vidět, takže na ni opatrně pomrkává a občas jí pod stolem hodí kost.

Je třeba připomenout, že pro Louise C.K. nepředstavuje stand­-up existenciální nutnost. Vystupuje sice v obyčejném propoceném tričku, ale je to samozřejmě jen stylizace. Coby elita amerického stand­-upu se pohybuje na příjmové úrovni těch nej­lépe placených hollywoodských hvězd. Jde o multimilionáře, který do konce ­života nepocítí finanční tíseň, i kdyby nevydělal jediný další dolar. Právě proto do svého návratu mohl dát víc rozmyslu a morální zodpovědnosti.

V Sincerely neřekl nic zvlášť špatného. Lze namítnout, že když se několikrát dotkl své kauzy, mluvil o ní, jako by to byl on, koho postihlo něco špatného. V kontextu jeho persony, jež často odhaluje vlastní emoce bez ohledu na jejich pokrytectví a malost, to ale snad dává smysl. Přesto je jeho návrat promarněnou příležitostí a zůstane po něm pachuť polovičatosti. Louis C.K. si možná nezaslouží být do konce života izolovaný, společnost by si však od něj určitě byla zasloužila upřímnější comeback.

Autor je filmový publicista.