Když se mluví o československém druhoválečném odboji, často se zapomíná, že jeho nedílnou součástí byli i němečtí antifašisté. Většina skupin operovala na území Sudet, přičemž vedení působilo v exilu. Sudetští bojovníci proti nacismu nezřídka končili na popravištích a ti, kteří válku přežili, byli až na výjimky nuceni Československo opustit.
Letos uplyne patnáct let od chvíle, kdy se česká vláda pod vedením Jiřího Paroubka rozhodla omluvit sudetoněmeckým antifašistům za poválečné příkoří. Jakkoli měli být před vysídlením chráněni, i oni se stali terčem dobového šovinismu, kdy jasně artikulovaným cílem vládních představitelů nebylo potrestat konkrétní viníky, ale celý národ a využít historické příležitosti k tomu, aby se stát očistil od etnicky nepohodlných občanů. Z více než sta tisíc sudetských Němců, kterým se po válce podařilo získat legitimaci aktivního antifašisty, jich tak nakonec většina zvolila odchod a v Československu jich zůstalo jen několik tisíc.
Odpor zleva
Odbojová činnost sudetských Němců byla po Mnichovu formována několika faktory. Především je třeba zmínit podporu Sudetoněmecké strany (SdP), které se před válkou podařilo sjednotit velkou část dříve politicky i třídně rozdělené sudetské společnosti, jež byla i z důvodu struktury místního průmyslu silně zasažena hospodářskou krizí. Ačkoli zpočátku byla nacionálně socialistická jen část strany, na konci třicátých let se SdP ve svém celku nepochybně stavěla proti první republice a usilovala o přičlenění k říši. Většina sudetoněmecké společnosti tak vyústění mnichovské krize vítala, ať už za tím byla nacistická ideologie nebo jen úleva z odvrácení válečného střetu. Zlepšení sociální situace v prvních letech po připojení k říši pak toto nadšení jen prohloubilo. Zázemí pro odboj tak bylo v širší společnosti malé, zejména pokud jde o střední třídu.
Svoji roli sehrála také politika první republiky a později exilové vlády. Na konci třicátých let bránili se zbraní v ruce republiku především členové německé sociální demokracie a Němci v řadách KSČ. Nicméně i představitelé těchto stran se k podobě předválečné republiky stavěli kriticky a požadovali reformy v národnostní i sociální oblasti. Po vyklizení pohraničí v roce 1938 navíc mnoho sudetských antifašistů zklamalo, když okleštěné Československo přistoupilo k uprchlíkům z pohraničí podle etnického klíče a mnoho těch německých vydalo do rukou gestapa. Přesně cílená akce nacistické policie, které se díky informacím členů SdP podařilo během krátké doby zatknout přes deset tisíc antifašistů, zabránila na konci roku 1938 jakémukoli většímu odporu.
Nutné zlo odsunu?
Těžištěm sudetoněmeckého odboje tak byl v prvních letech po Mnichovu poměrně početný exil. Historik Peter Heumos uvádí, že se v exilu nacházelo přes čtyři tisíce sudetských Němců. Ve Velké Británii, kde sídlila i československá exilová vláda, pobývaly dva tisíce z nich. Pro srovnání: Čechů zde bylo přes pět tisíc, Slováků několik set. Sudetoněmečtí političtí uprchlíci se postupně rozdělili do dvou přibližně stejně velkých skupin. Tu první tvořila většina sociálních demokratů v čele s předsedou Wenzlem Jakschem, představitelem pravicového a více národoveckého křídla strany. Její další osudy určoval jeho spor s Edvardem Benešem, který na počátku války nabízel sociálním demokratům místa ve státní radě, jakémsi provizorním exilovém parlamentu. Ti však nejdříve považovali poválečné uspořádání za otevřené, následně zapojení podmiňovali zárukami federalizace země. A když už se Jaksch hodlal do československého exilu zapojit bez podmínek, zintenzivnily se represe v protektorátu a zásadní otázkou se stal transfer německé menšiny z poválečné republiky, který Jakschovo vedení odmítalo. Volalo sice po přísném potrestání aktivních viníků, ne však celé společnosti.
Druhá skupina, jež byla Benešovi plně loajální, se skládala ze sociálně demokratické levicové opozice v čele s předválečným členem vedení strany Josefem Zinnerem, z liberálních demokratů okolo Alfreda Perese a – po napadení Sovětského svazu Německem – také z komunistů okolo Gustava Beuera. Právě jejich zástupce Karl Kreibich se nakonec stal jediným německým členem státní rady. K této skupině lze řadit i německy mluvící a levicově orientované československé umělce, jako byli spisovatelé Rudolf Fuchs, Ludwig Winder nebo malíř Ernst Neuschul. Myšlenku odsunu sice toto uskupení zprvu kritizovalo (v moskevském vedení KSČ, kde až do konce války zasedali i Němci, se postavili proti i Jan Šverma a Rudolf Appelt), nakonec však všichni souhlasili. Jednak se nechtěli stavět proti Benešovi (a v případě komunistů i Stalinovi), jednak v průběhu války ještě nepočítali s poválečnou radikalitou a očištění sudetoněmecké společnosti od takzvaných reakčních živlů chápali jako nutné zlo umožňující zachování německé menšiny v Československu.
Plnému zapojení obou skupin do československého odboje ovšem bránily i samy některé jeho složky. Mnoho jeho příslušníků doma i v zahraničí chápalo celý konflikt primárně v národních kategoriích jako vyvrcholení tisícileté války Čechů s Němci. Podle některých měli Němci barbarství v krvi a antifašisté nemohli být výjimkou, podle jiných němečtí odpůrci Hitlera z politických důvodů zradili svůj národ. Tyto názory se z pochopitelných důvodů radikalizovaly spolu s narůstajícím terorem v protektorátu, ten však nebyl jejich jedinou příčinou. Od většího zapojení Zinnerovy a Beuerovy skupiny do exilových struktur Beneše odrazoval i dopis českých letců v RAF. Přesto byl nakonec v západních pozemních československých jednotkách poměrně vysoký podíl německy mluvících vojínů, konkrétně na konci roku 1943 téměř čtvrtina. Historik Zdenko Maršálek s poukazem na situaci v armádě konstatuje, že byla promarněna šance „vybudovat jednotící nadnárodní ideu, která by mohla oslovit a sjednotit Čechoslováky všech národností, ras a vyznání“. Ostatně exilová Rada československých žen sdružovala i Němky, jakkoli se tak s některými exilovými organizacemi dostávala do konfliktů.
Rozdělená paměť
Když se ke konci války plány československého odboje na vysídlení Němců radikalizovaly, začaly obě sudetoněmecké exilové skupiny svůj pohled ještě více obracet do Sudet a doufat, že širší povstání tomuto vysídlení zamezí. Nespokojenost sudetských Němců totiž postupně narůstala – první známky rozčarování a protesty, zejména mezi dělníky, lze zaznamenat již v roce 1940. Většina obyvatelstva nicméně nadále zůstávala k nacistickému státu loajální, později paradoxně i kvůli obavám z poválečné české pomsty, na kterou často upozorňovala místní propaganda. Postupně se ale začaly objevovat i odbojové skupiny, převážně komunistické a sociálně demokratické, které často spolupracovaly s Čechy nebo sovětskými zajatci. Již v roce 1941 byla zatčena a popravena komunistka Herta Lindner. Větší skupinu, čítající několik desítek lidí, zformoval na Karlovarsku Valentin Meerwald, který také skončil na popravišti. Z prominentních osob se do odboje zapojil bývalý ústecký starosta Leopold Pölzl. Největší partyzánskou skupinou pak byla organizace Waltro v okolí Cvikova, vedená Walterem Hoffmannem. Zmínit je však třeba i odpor v řadách katolické církve. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl litoměřický biskup Anton Alois Weber, který na protest dokonce kázal v češtině. Rozdmýchat povstání se v posledním roce války pokusila parašutistická skupina vyslaná Jakschem, její členové však byli až na jednoho zabiti nacisty. K větším akcím tak dochází až na samém sklonku války, kdy se místní antifašisté snažili zabránit zbytečným bojům a převzít místní radnice. Ještě na konci května 1945 tak na Sokolovsku 55 z 57 obcí vedli němečtí starostové z řad KSČ či sociální demokracie. Do politického dění se však následně mohli zapojit pouze ti antifašisté, kteří plně souhlasili s poválečnou podobou etnické očisty a uměli česky. Většina jich tedy republiku opustila.
Rozdělené bylo i vzpomínání na jejich osudy. Státně socialistická politika paměti připomínala v omezené míře pouze německý komunistický odboj. Sudetoněmecká sdružení zase jen sociálně demokratickou pravici pod vedením Jaksche, kdežto ostatní považovala za zrádce národa. Čeští národovci pak programově zapomínali na německý odpor jako celek. Ten je ale přese všechny rozpory nedílnou součástí československého odboje.
Autor je historik.