Hledat pravdu v dějinách, které se nás citelně dotýkají, bývá ošemetné. I po třiceti letech života v demokratické společnosti se zdá, že pokud jde o historii druhé světové války, paměť národů střední a východní Evropy stále podléhá ideologizaci. Jen se obrátila perspektiva.
Říká se, že lidé lžou, aby vypadali lépe, než jací jsou. Takový výklad pak dovozuje, že lež není opakem pravdy, nýbrž spíše jejím pokřivením. Vzhledem ke spolehlivosti lidské paměti a ke spletitosti utváření kolektivní paměti bychom měli brát na zřetel, že lež nemusí být ničím jiným než nepravdou. Avšak protože žijeme v době takzvané postpravdy, mělo by také platit, že lež je zrovna tak oslabená jako pravda. Když se pak člověk snaží zorientovat ve světě, kde není pravda pravdou a lež lží, nezbývá mu nic jiného než se vpravit do role média, které si samo určuje, co bude považovat za lež a co za pravdu. Jak potom říct něco spolehlivého k sedmdesátému pátému výročí konce druhé světové války?
Homo sovieticus
Před třiceti lety situace vypadala docela jinak. V průběhu devadesátých let se obyvatelé států střední a východní Evropy ocitli v prostoru zbaveném po čtyřech dekádách komunistické ideologie. Co se ale stalo, když homo sovieticus získal svobodu? Znovunalezená nezávislost společně s všudypřítomným pocitem vítězství Západu nad Východem vzbudila potřebu ostře se vyhranit vůči minulosti. Výklad dějin se tak mnohdy otočil o sto osmdesát stupňů – s vírou, že takový přístup zajišťuje volný průchod dlouho zamlčované pravdy. Jak jednoduché se v té době jevilo rozlišení pravdy od lži, tak jednoduše se začaly přepisovat dějiny 20. století. Nakolik ideologicky zkreslený se tenkrát jevil výklad historie pod taktovkou Sovětského svazu, natolik objektivní se jevil studenoválečný výklad historie z perspektivy Západu. Po heroických statích o vítězném tažení Rudé armády tak přišla záplava literatury zpochybňující schopnosti sovětského vojska. Naopak jsme zjišťovali, že Stalin čelil největší a nejprofesionálnější armádě všech dob, totiž wehrmachtu, který spíše než Sověti zastavila ruská zima. Začalo se také ukazovat, že donedávna oslavovaní sovětští partyzáni vlastně nebyli ničím jiným než zločinci, kteří pouze provokovali nacistický teror, okrádali civilisty o jídlo a znásilňovali jejich manželky. Vyvraždění polských důstojníků v Katyni a vojáci Rudé armády netečně přihlížející krvácející Varšavě v roce 1944 – to byly nové pravdivé teze, které měly určovat náš pohled na druhou světovou válku.
Psaní moderních dějin v postsovětských zemích ovšem zcela opominulo rčení, že „dějiny píší vítězové“. Aby vítěz mohl zůstat na piedestalu a poražený aby navždy zůstal ležet v prachu, bylo třeba, aby jednotlivé státy bedlivě upřely pozornost do vlastních národních dějin, zejména pak do těch, v nichž onen poražený figuroval. Mimo to v devadesátých letech začaly státy střední a východní Evropy hledat svou vlastní jedinečnost v rámci „velkých dějin“, v jejichž vleku od počátků své národní svébytnosti zůstávaly. Ve středoevropském prostoru sice neměl probouzející se nacionalismus tak drastické následky, jako tomu bylo po rozpadu Jugoslávie, ale i zde se ukázalo, že ani soužití natolik blízkých národů, jako jsou Češi a Slováci, není nadále možné. Každý národnostní stát usiloval o vlastní etablování a ukotvení, a to především v rámci „Západu“. Bylo proto třeba dokázat, že národní státy rozpadlého východního bloku vždy zastávaly západní hodnoty. Avšak stejně jako otrok, který nepřestává být otrokem v momentě smrti svého pána, ani homo sovieticus nezměnil způsob svého myšlení po zániku Sovětského svazu. Výsledkem bylo, že za hrdinu platil každý, kdo bojoval proti „bolševikům“. A přitom se ukazovala pouze jedna, dokonalá tvář těchto hrdinů – stejně jako tomu bylo u jejich předchůdců oslavovaných komunistickou propagandou.
Kostlivci ve skříni
Na Ukrajině se už na přelomu osmdesátých a devadesátých let zrodil kult ukrajinských nacionalistů v čele se Stepanem Banderou a Romanem Šuchevyčem. V Pobaltí zase litevští historici a žurnalisté znovuobjevili komunistickým režimem zcela zapovězené partyzány, kteří se odmítli podvolit Stalinovi. Režim admirála Horthyho podle nového výkladu vykazoval spíše autoritářské než fašistické rysy a za jediné Hitlerovy spojence v Maďarsku byli prohlášeni přívrženci Strany Šípových křížů. Podobně Protektorát Čechy a Morava v žádném ohledu nevykazoval známky náklonnosti k Velkoněmecké říši – nakonec, byli to přece českoslovenští parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha, v důsledku čehož tisíce nevinných civilistů krvácely či byly odvlečeny do koncentračních táborů. Z polské podzemní Zemské armády se záhy stali rytíři v bílé zbroji, o kterých odborníci i laikové zarytě psali idealizující příběhy, jak sváděli líté boje proti Hitlerovi, Stalinovi, ukrajinským nacionalistům, zkrátka proti všem, kdo se jali porušovat nedotknutelnost svobody polského národa. Tisův Slovenský stát pak v interpretaci války bohatě vyvážilo Slovenské národní povstání, kdy lid konečně dal najevo svůj postoj k říši.
Když postsovětské národy vzaly dějiny druhé světové války pod křídla svého nově rozvíjeného nacionalismu, historický výklad ovšem přišel o zásadní perspektivy. Zapomnělo se tak na to, že týž národ, který zabil Heydricha, vytvořil tanky, které dojely až ke Stalingradu. Ukrajinci, kteří se po roce 1945 odmítli podvolit Stalinovi, zase za války odváděli těžkou práci pro Němce v domácích milicích a batalionech, v nichž zpravidla setrvávali až do momentu, kdy vycítili neodvratnost německé porážky. Jako kostlivec ve skříni tak na Ukrajince dodnes doléhá volyňská řež i participace na holocaustu. Litevci, kteří v lesích vzdorovali Stalinovi, se octli na místech, kde nedlouho předtím ochotně lovili Židy prchající před svým hrůzným osudem. Zemská armáda, která krvácela ve Varšavě za nečinného přihlížení Rudé armády, zase o rok dříve podobně nečinně přihlížela masakru při povstání varšavského ghetta. Slovensko, které povstalo, aby umožnilo snazší postup Rudé armádě, dodalo Hitlerovi vojáky k tažení na východ a byly to polovojenské Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy, které ochotně nacistům sloužily až do samého konce. A Horthy, který kvůli nezvratnosti vývoje války vyzýval Maďary ke složení zbraní, o několik let dříve sám zavedl první tvrdé antisemitské zákony.
Za bodem zlomu
Od konce druhé světové války uplynulo sedmdesát pět let. Pouhých sedmdesát pět let stačilo k tomu, aby se výklad války obešel bez války samotné. Obratné vypreparování násilí, drobnohledné líčení bitev do nejmenších detailů v kombinaci s odpojením holocaustu od výkladu války umožňuje, abychom – ponořeni do nekritických obrazů „vlastní“ druhé světové války – zapomněli, že jsme rovněž více či méně namočeni do nacistického vojenského tažení na východ. Přestože navíc někteří po kotníky a jiní až po kolena vězíme v participaci na holocaustu, nadále se snažíme ladně a suchou nohou překročit potoky krve druhé světové války. My, „země mezi“, nejdříve zotročené Hitlerem a následně Stalinem, nevidíme rozdíl v tyranech. „Generalplan Ost“ tak v postsovětském prostoru není považován za větší zlo než kolektivizace a pětiletky. Určující je pro nás pouze jeden rozměr věci: zatímco ke kolektivizaci došlo, velkolepý hospodářský plán nacistů, jehož cílem bylo vyhlazení padesáti milionů obyvatel na okupovaném východě, se nikdy neuskutečnil.
Tam, kde pravda už není pravdou a lež není lží, se obraz druhé světové války dostal až za bod zlomu. Chápeme se tak jako oběti dvou proti sobě bojujících ďáblů, jsme hnutím nezúčastněných, vynášejícím nemilosrdné soudy vůči konání druhých, zatímco sami sebe utvrzujeme ve své dokonalosti. Hledání hrdinů a hrdinných okamžiků, jež je dlouhodobě provázeno zarytým mlčením o antisemitismu a kolaboraci, tak po letech usilovné práce přináší vytoužený výsledek: „minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou“.
Autorka je historička.