Třídění na hrdiny a zrádce

O schematičnosti výkladů protinacistického odboje

Na mnoha nedávných kauzách i v aktuálních mediálních ohlasech výročí konce druhé světové války se ukazuje, do jaké míry ovládá interpretace dějin československého protinacistického odboje manicheismus a metafora hrdinského sebeobětování. Jak by měla vojenská historie toto téma uchopit?

Počínaje loňským 8. květnem nás od konce druhé světové války dělí větší časový odstup než současníky roku 1945 od prusko­-rakouské války. Že o tomto globálním konfliktu už bylo vše řečeno, je nicméně klamné zdání. Podstata odboje, který tehdy infiltroval nacistické struktury, protéká mezi prsty i současným historikům. Navíc nás pátrání po něm staví před nečekaně aktuální problémy.

Kategorický imperativ historie „Ad fontes!“ je prubířským kamenem spíše pro badatele v archivech; sedmdesát pět a více let staré konspirace mu odolávají. Navzdory vytrvalému zájmu vědců toho o odbojářích a jejich činnosti stále víme málo. Písemné prameny chybějí, protože ilegální hnutí proti sobě neshromažďují důkazy, a pokud je k dispozici máme, jsou krajně nedůvěryhodné. Známá jsou hlavně jména z dochovaných (tedy neskartovaných) spisů gestapa, které stejně dobře mohlo odhalit skutečné odbojáře jako dokumenty zfalšovat. Neméně obezřetně je nutné stavět se k poválečným potvrzením …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky