Na mnoha nedávných kauzách i v aktuálních mediálních ohlasech výročí konce druhé světové války se ukazuje, do jaké míry ovládá interpretace dějin československého protinacistického odboje manicheismus a metafora hrdinského sebeobětování. Jak by měla vojenská historie toto téma uchopit?
Počínaje loňským 8. květnem nás od konce druhé světové války dělí větší časový odstup než současníky roku 1945 od prusko-rakouské války. Že o tomto globálním konfliktu už bylo vše řečeno, je nicméně klamné zdání. Podstata odboje, který tehdy infiltroval nacistické struktury, protéká mezi prsty i současným historikům. Navíc nás pátrání po něm staví před nečekaně aktuální problémy.
Kategorický imperativ historie „Ad fontes!“ je prubířským kamenem spíše pro badatele v archivech; sedmdesát pět a více let staré konspirace mu odolávají. Navzdory vytrvalému zájmu vědců toho o odbojářích a jejich činnosti stále víme málo. Písemné prameny chybějí, protože ilegální hnutí proti sobě neshromažďují důkazy, a pokud je k dispozici máme, jsou krajně nedůvěryhodné. Známá jsou hlavně jména z dochovaných (tedy neskartovaných) spisů gestapa, které stejně dobře mohlo odhalit skutečné odbojáře jako dokumenty zfalšovat. Neméně obezřetně je nutné stavět se k poválečným potvrzením odbojové činnosti. Z různých – ne vždy nutně politických – pohnutek se vystavovala kdekomu. A posléze zase leckomu nebylo po chuti připomínat protektorát jako v zásadě bezpečný týl nacistické válečné mašinérie a Slovenský stát jako fašistický satelit. Většina Čechů a Slováků vyčkávala, až za ně válku vybojují jiní, a do té doby „šmelili“ a tyli z arizovaného majetku. Lidé, které nacisté označili za Židy, tvoří jasnou většinu z celkových více než tří set tisíc československých obětí nacismu. Proto také panovala široká shoda na tom, že velké vyprávění o poválečné obnově Československa se musí soustředit na hrdiny, kteří se obětovali za své současníky. Traumata z předválečné hospodářské krize a Mnichova však byla až příliš živá, okouzlení rudoarmějci velké, a tak brzy převážil optimističtější komunistický narativ budování spravedlivé společnosti.
Meze státotvorného výkladu
Pro tento narativ je příznačná určitá licoměrnost. Výsadek Anthropoid, který jako jeden z mála činů Spojencům dokázal československé odhodlání snášet oběti pro společnou věc a bít se až do konce, byl znevažován jakožto příčina nacistického běsnění. Zároveň se rodil kult někdejšího divadelního kritika Julia Fučíka, který odbojovou činnost především performoval – třeba oblíbeným kabaretním převlekem vousatého, brýlatého a kulhajícího „profesora Horáka“. Bylo by to celé k smíchu, kdyby v padesátých letech jedněmi z prvních obětí půtek uvnitř KSČ nebyli ti komunisté, kteří s nacisty skutečně bojovali. „Španěláci“ (interbrigadisté) bojující s Frankem a partyzáni jako jedni z mála aspoň tušili, kdo za okupace odbojovou činnost jen hrál a kdo ji skutečně prováděl.
Pravdě blíž však nejsou ani ti, kteří poučují historiky komunistického režimu, aby dějiny vykládali „takové, jaké byly“, aniž by dodali „pro úřadující vítěze dějin“. Těmto badatelům totiž uniká podstata jakékoliv ideologie, a tedy i té liberálně demokratické, jak ji pregnantně vyjádřil Slavoj Žižek: je to naše spontánní reakce na společnost i způsob vnímání významů, s nimiž se střetáme. Kromě toho je s více než čtyřicetiletým odstupem, navíc po osobní zkušenosti s normalizací, těžké vcítit se do poválečného nadšení pro vše komunistické. Ostatně, často to nešlo ani pamětníkům. Například bývalý diplomat, politický vězeň a účastník SNP Václav Vaško se z vděku za to, že po roce 1989 může zase bádat, propůjčil obhajobě nových pořádků. Je to zjevné z Neumlčené (1990), Vaškovy dvoudílné kroniky katolické církve po druhé světové válce, která se okrajově vrací rovněž k tématu protinacistického odboje.
Jak podotýká historik Jan Tesař, své po roce 1945 vykonal také nezájem vlády a paměťových institucí o nahrávání autentických a ještě poměrně čerstvých vzpomínek pamětníků. Je vedlejší, jestli je děsily očekávatelné výstupy z výzkumů (komunistický odboj a nacistické agentury se často infiltrovaly navzájem), nebo jen tehdy nové metodě nevěřily. Dnešku se dožila hrstka očitých svědků. Jejich schopnosti upamatovat se, respektive vypovídat jsou stejně omezené jako možnosti samotné orální historie. S odstupem dvaceti a více let se lidé podle Tesaře chtě nechtě už jen rozpomínají na vzpomínky.
Zdaleka nejvíc rozhovorů s pamětníky pořizují studenti, učitelé a dobrovolníci pro Paměť národa. Často se do nich pouštějí s nadšením, ale také bez náležité přípravy. Školy i obecně prospěšná společnost Post Bellum je spíš než kritickým úsudkem a znalostmi reálií vybavují kýženým státotvorným předporozuměním, které uvozuje okřídlené motto: „Aby se nezapomnělo.“ Běžně jsou tak výsledkem jejich práce výpovědi, které výzkum 20. století jen ztíží, a nádavkem jsou, byť neúmyslně, poplatné polistopadovému étosu. Výzkumníky často ani nenapadne zachycené svědectví ještě zhodnotit, překonat posvátnou bázeň k živé paměti a výpověď konfrontovat. Silně nevyrovnaný je též výběr respondentů. Laik z něho snadno získá dojem, že proti nacistům bojovali hlavně katolíci, skauti nebo sokolové a komunistický odboj je v jádru okrajová záležitost. Ve výsledku tito dobrovolníci spíš než dožívající historickou paměť zachycují představy o minulosti, které navíc ani nejsou jejich. Často se přitom ve snaze vyzdvihnout příklady osobní statečnosti dokonce pominou nehodící se okolnosti či osobnosti, nebo se alespoň sníží jejich význam.
Kdo je tu předpotopní?
Státotvorně však druhoválečný odboj vykládají také Jaroslav Vodička a Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS). Liberálové se jich mohou štítit a poukazovat na Vodičkovu minulost u pohraniční stráže a Veřejné bezpečnosti i na to, že mezi normalizačním Československým svazem protifašistických bojovníků (ČSSPB) a ČSBS je tentýž vztah jako mezi KSČ a KSČM. Snahy je zdiskreditovat jako jedny z posledních pozůstatků normalizace jsou však spíš součástí problému než jeho řešení. Naznačují totiž leccos o slepotě k masivnímu nástupu konzervativní pravice, k níž se už léta hlásí také prospěcháři z neostalinistického panoptika. Proto také o terezínské tryzně před čtyřmi lety mluvil Vodička podobně jako loni nebožtík Jaroslav Kubera – s tím rozdílem, že podle jednoho naši svobodu ohrožují migranti a podle druhého nová levice. A proto také Jana Bobošíková pro ČSBS Lidice získala kardinála a mluvčího prezidenta a ponoukala poslední přeživší, aby si vymohli odvolání bývalé ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové. Kdo ovládá minulost, ten přece ovládá i budoucnost. To ví každý, kdo se kdy otřel o Orwella – vyjma Vodičkovy liberální opozice.
Titíž liberálové si ostatně nevědí rady ani s aktivitami putinovského Ruska, které v posledních letech na pietní akty vysílá vedle diplomatů také motorkáře-nacionalisty. Uniká jim, že Noční vlci, kteří ztropí povyk a zmizí, spolu s ruskými aspiracemi odhalují také liberální limity. Jak tvrdí spisovatel Mark Galeotti, současné Rusko má dnes sílu jen na to vyhrotit spory, které na Západ od jeho hranic už existují. Radní Prahy 6 však Galeottiho poznatek příliš vážně nebrali a během koronavirové pandemie nechali odstranit pomník maršála Koněva, aniž by si připustili, že tím žádnou historickou křivdu nenapravili. Spojitost fádního monumentu z roku 1981 s okupací vojsky Varšavské smlouvy je na úrovni volné asociace, navíc jeho demontáž jen nahrála ruské straně, která mohla pražské radní vykreslit jako ikonoklasty neschopné přijmout, že tentýž člověk mohl nechat krvácet varšavské povstání (1944), osvobodit Prahu (1945), potlačit povstání v Maďarsku (1956) a postavit berlínskou zeď (1961).
Rusům tak stačilo ponechat iniciativu české straně, která kauzu agilně nafoukla do absurdních rozměrů. Vyloženě medvědí službu odvedl hlavně starosta Prahy-Řeporyjí, třebaže by jako bulvární novinář měl mít s uměle vytvářenými kauzami přebohaté zkušenosti. A liberálové, kteří se „Sajuzem“ účtují ještě třicet let po jeho rozpadu, Novotného krátkozrakost umocňují tím, že ho za to oceňují. Přitom jen vystavují na odiv svoji neschopnost myšlenkově se přenést přes práh 21. století. Dost tomu napomáhá, že dějiny pro ně už skončily. Chápou je jako boj dobra se zlem, který kolem roku 1989 dopadl ve prospěch pravdy a lásky a od té doby je vítězství potřeba jen udržet.
To ať posoudí dějiny
Selektivní vnímání historie se projevilo například na pátém ročníku Broumovských diskusí v listopadu 2018. V panelu o hrdinství a odvaze v českých a evropských dějinách bývalý politik a filosof Daniel Kroupa a nakladatel Jiří Padevět přiznali hrdinství přednostně padlým vojákům. Činnost Tří králů a skupiny Anthropoid je poměrně spolehlivě písemně doložená. Navíc smrt v boji jejich členům znemožnila „žít dost dlouho na to, aby se z nich jednou stali lumpové“, jak pravil návladní Harvey Dent, než ho Joker v Temném rytíři získal na svou stranu… Názorný příklad zachytil Jan Tesař ve znaleckém posudku pro „proces s Čechem a spol.“ z roku 1969, který vyšel ve výboru jeho textů Co počít ve vlkově břiše (2018): bývalí odbojáři měli být odsouzeni za zločiny padesátých let, přičemž soud úplně pominul zodpovědnost KSČ, která zneužila jejich až fanatického zanícení pro stavbu represivního aparátu.
Problematické je však už samotné třídění odbojářů na hrdiny a zrádce. Popírá totiž zjevný fakt – to, že dějiny jsou spletité, nejednoznačné a přebohaté na tragické paradoxy. V průběhu času se mění lidé, jejich povahy i podmínky, v nichž žijí a které jejich činům přisuzují různé významy. A badatel – pokud je má pochopit a vyjádřit – se musí vystříhat horlivého vynášení rozsudků.
Poctivé studium odboje nevyhnutelně spěje i k takovým otázkám, které jsou nepříjemné pamětníkům a ještě víc nám. Vystavují totiž nás a naše navyklé vnímání světa těžkému diskomfortu. Byli bychom my sami s to ochotni čelit podobným rizikům? Do jaké míry byl takový odpor realistický? Kde leží hranice mezi kolaborací a skutečným odporem? Je pasivní rezistence opravdu aktem vzdoru?
Místo historiků v dějinách
Zoufalý je bohužel i stav vědní disciplíny, která by se těmito otázkami měla zabývat. „Většina britských akademických historiků pokládá vojenskou historii za prapodivnou a nevábnou zvláštnost na úrovni dějin pornografie, která by se na slušné univerzitě trpět neměla,“ cituje britský historik Charles Carlton v článku Přiznání vojenského historika (Sewanee Review, 2014) svého kolegu a zároveň veterána druhé světové války, sira Michaela Howarda. Podobný předsudek nicméně v českém prostředí nepadne na úrodnou půdu. Veřejné mínění utvářejí či spíše konzervují už zmíněný Jiří Padevět nebo Eduard Stehlík, bytostně spjatý s Vojenským historickým ústavem Praha. Oba umějí poutavě vyprávět. Pohříchu však látku pro potřeby výkladu až přespříliš zjednodušují a „strom svobody“, když si vypomohu výrokem Thomase Jeffersona, přehnojují krví vlastenců a tyranů.
Padevěta, který si jako kluk hrál v místech, odkud vysílal spolupracovník Tří králů a kde byl zatčen Julius Fučík, se zjevně drží dětská fascinace hrdinstvím. Snad proto příběhy těchto a dalších odbojářů podává jako krvavé romance s jasně rozdanými rolemi padouchů a hrdinů. Dokonce zachází tak daleko, že přejímá nacistickou perspektivu a komunismus vnímá jako výrazně horší alternativu společenského systému, přestože se na opaku spolu se západními Spojenci shodovala i většina těch, kteří ve třicátých letech 20. století zažili stalinistickou despocii v Polsku a na Ukrajině.
Padevětovo stanovisko sdílí i bádající plukovník Stehlík, jenž si pověst muže vyhraněných názorů snad ani nezaslouží. Současný výzkum se možná snaží lépe uchopit podprahové působení státem organizovaného násilí, sám Stehlík je však v jeho zajetí. Historii totiž stále chápe postaru jako výkladní skříň státu a jeho úctyhodných vojenských tradic. Dost možná i proto ho ministr kultury Lubomír Zaorálek vyhodnotil jako politicky nejpřijatelnějšího nástupce bývalé ředitelky lidického památníku Martiny Lehmannové. Popularitu si Stehlík zajistil neúnavným řečněním i tím, že příliš nedráždí národní cítění. Taktně přechází obrovský převis Čechů a Slováků, kteří z různých pohnutek nacistům sloužili, nad odbojáři. Také raději moc nepřipomíná, odkud se vzal romský partyzán Josef Serinek. Pak by totiž narazil na koncentrační tábor v Letech, který spravovali čeští četníci.
Stehlík polistopadovému režimu slouží také tím, že se zasadil o zrovnoprávnění druhého a třetího odboje, jakkoli ho od toho jeho podřízení zrazovali. Přehlíží přitom, že první odboj se rozvíjel ve válečných podmínkách, kdežto druhý byl okrajovým jevem ostražitého míru, který se týkal stěží pár stovek lidí, jak tvrdí jeho oponent historik Petr Zídek. Ten také upozorňuje, že není ani zdaleka jisté, zda „třetí odboj“ nakonec nebyl legendou, kterou stvořily provokace StB.
My versus oni
Potíž je také v tom, že československými vojenskými dějinami se jako jediný soustavně odborně zabývá pouze Vojenský historický ústav, který podléhá přímo ministerstvu obrany, a tak ho jednak míjí dění uvnitř civilní akademické obce, jednak může být vystaven citelně většímu tlaku na to vykládat dějiny „určitým způsobem“. Vojáckou optiku „my versus oni“ historie přejímá, nebo ji alespoň nerozporuje. Přehlíží přitom, že pro téma odboje víc než pro jiné oblasti dějin platí rčení o lžích psaných vítězi i delfská maxima „Poznej sám sebe a poznáš celý svět“. Výklad faktů je totiž možná ještě důležitější než fakta samotná – tím spíš, že se nám příliš spolehlivých údajů nedostává.
O moc lépe se nedaří ani těm, kteří pro Historii a vojenství, jediný místní odborný časopis specializovaný na vojenskou historii (vydávaný Vojenským historickým ústavem), dopodrobna popisují dobovou taktiku a techniku. Technická dokumentace, schematismy nebo příručky totiž mnohem častěji než reálný stav věcí postihují jen ideální obraz, nemluvě o tom, že stěží mohou zprostředkovat bezprostřední bojovou zkušenost. Situaci nijak nepomáhají ani nerdové, kteří v šatníku přechovávají aspoň jeden vojenský stejnokroj a edice těchto pramenů vydávají za odborná pojednání. Často se totiž nechávají unést technickými podrobnostmi a ztrácejí ze zřetele širší souvislosti, přičemž vrcholem jejich empatie k lidem v nitru válečného molochu je povinný hold obětem. Těžko se tak mohou stát plnohodnotnými vojenskými historiky schopnými rozklíčovat, co člověka dožene k tomu zabíjet jiné lidi.
Téměř chybějí texty podobné studiím Jiřího Hutečky, jenž v době, kdy dožíval klasik nové vojenské historie John Keegan, seznamoval její tuzemskou odnož s antropologií. Ostatní badatelé mají sklony přínos antropologů přehlížet a považovat jejich práce přinejlepším za kuriozity. Sami přitom nejsou objektivnímu poznání historické skutečnosti o nic blíž. Vtipně to glosuje Petr Wohlmuth v úvodu knihy Krev, čest a hrůza (2017): „Existuje ještě jeden důvod současného problematického stavu – mnohovrstevnaté propojení řady aktérů z oblasti vojenské historie s vojenskohistorickými kluby, strukturami dlouhého trvání par excellence. Jsou často výrazně hodnotově a otevřeně politicky profilované a nesou nejrůznější konfliktní historický étos… Nemálo akademicky vzdělaných příznivců vojenské historie se navíc společensky angažuje a hodnotově orientuje v duchu na první pohled odlišném od převládajících levicových aktivistických postojů, typických pro společenskovědní akademické kruhy. Mnozí aktéři z obou prostředí běžně navzájem projevují až ostentativní nezájem o své předměty bádání a recipročně kriticky nahlížejí svá hodnotová východiska. Taková situace dlouhodobě neprospívá odborné diskuzi ani snahám o interdisciplinární přístup a rovněž vykazuje neblahé následky pro ty, kteří se nehodlají zařadit ani do jednoho tábora.“
Jaký smysl tedy má odboj zkoumat, když chybějí prameny, výsledky neodpovídají vynaloženému úsilí, svoji polívku si zde přihřívají politici napříč politickým spektrem a s narůstajícím časovým odstupem ztrácíme schopnost se vcítit do dobových poměrů? Rozhodující je, k čemu vlastně směřujeme. Ať už je to lepší pochopení minulosti nebo přehodnocení našeho uvažování o ní, nevedeme předem ztracený boj.
Autor je publicista a historik.