Akropolis 2020, 116 s.
Třiadvacet let po dopsání vychází poslední dokončená próza Egona Bondyho, která byla dlouho považována za ztracenou. Vydání předcházely dobrodružné okolnosti, jež v ediční poznámce popisuje editor spisů Martin Machovec. Titulní Dlouhé ucho je přezdívka vysokého úředníka na císařském dvoře ve starověké Číně, kterého blízkost smrti donutí vydat se na cestu. Ačkoli je protagonista pojmenován až v Bondyho krátké závěrečné poznámce, celkem rychle zjistíme, že se jedná o literární zpracování konce života mudrce Lao-c’a, který je podle legend autorem kanonické knihy Tao te ťing. Bondy, jenž se na překladech knihy O tao a ctnosti také sám podílel, ve svém díle inspirativně spojoval východní filosofii s marxismem, respektive maoismem, a próza Dlouhé ucho je jedním z důležitých vyústění jeho dlouholetého zájmu. Osud hlavního hrdiny, který ze dne na den opustil vlivné místo u dvora, odvrhl pošetilost vzdělání, osedlal si buvola a vydal se do Podnebesí následovat Cestu, se dá číst také autobiograficky. Bondy, pobývající v Bratislavě, se po smrti své družky v roce 1994 stáhl do ústraní a věnoval se právě studiu čínské filosofie. Kniha tak může být kšaftem, ale i pomůckou k pochopení učení Starého mistra a „věčného a neměnného tao.“ Dějově poměrně chudá novela je přeplněna parafrázemi i přímými citacemi z Tao te ťing, zároveň se však autor snaží zjednodušeně přiblížit dobové reálie, na nichž explikuje likvidaci samosprávných občin a vznik zhoubného soukromého vlastnictví, nesmyslnost ambicí a mocenských bojů i konečné splynutí s nevyčerpatelným prázdnem.