Krajina jako způsob vidění

Jak posunout žánr psaní o krajině za hranice sebereflexe?

Literatura o krajině není definována jen svým předmětem. Jedná se o vyhraněný žánr, který vykračuje za hranice geografických či přírodovědných studií, přičemž plenér často plní roli projekčního plátna či kulis lidského přemítání. Otázkou zůstává, zda a nakolik je možné vykročit z lidské perspektivy.

Už geneze pojmu „krajina“ coby kulturního fenoménu ukazuje, že vždy byla doslova plátnem. Britský historik John Barrell hledá kořeny slova landscape v holandském malířství 16. století, v němž začala být krajina vnímána jako obrazová reprezentace venkova, ať už tvořila samotný námět obrazu nebo pozadí portrétu. Stala se tak věcí, kterou lze spatřit z daného místa, tedy skutečností závislou především na úhlu pohledu. I když se pak pojem krajiny v baroku či romantickém období dále rozvíjel, konstantou zůstávalo vnímání krajiny jako reprezentace jiných významů – pastorální idyly odkazovaly k bájné, nezkažené minulosti a divočina odrážela vnitřní rozervanost pozorovatele, jak to ostatně známe třeba i z díla Karla Hynka Máchy.

 

Vnější a vnitřní

Nelze si ovšem vystačit s pouhým faktem, že literatura o krajině je především interpretací zástupných symbolů. Spisovatelé v terénu hledají nejrůznější věci, a v aktuálně vydávaných dílech tak lze vysledovat několik …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky