Toulat se psaním

Hlas odporu Rebeccy Solnit

Americká esejistka Rebecca Solnit učinila z putování krajinou své celoživotní téma, kterému věnovala několik knih. Různorodost míst, jež navštívila, se projevuje v širokém tematickém záběru i v křížení stylů. Autorka vybízí k návratu k osamělé pomalé chůzi, jejíž bezcílnost stojí v opozici ke společnosti, v níž je smyslem pohybu hlavně výdělek.

Chůze se vkrádá do běžné řeči, aniž by si to člověk uvědomoval. Lze „jít proti proudu“ nebo „sejít z cesty“. Cesta může být „trnitá“, nebo naopak snadná jako „procházka růžovým sadem“. Reportéři jdou „do terénu“, vědci se pohybují ve „výzkumných polích“. Můžeme se točit v kruhu, zatoulat v myšlenkách nebo chodit kolem horké kaše. „Chůze je jednou z nejsamozřejmějších, ale také nejpodivnějších věcí na světě,“ píše americká esejistka a spisovatelka Rebecca Solnit ve svých kulturních dějinách chození Wanderlust (2001): „Zatoulala se do nejrůznějších oblastí, jako náboženství, filosofie, krajina, městské plánování, anatomie, ale také alegorie nebo milostný žal.“

Rebecca Solnit studovala literaturu o anglických zahradách, texty věnované pěšímu putování, turistické memoáry z 19. století a zmínky o chození stopovala i ve viktoriánských románech, feministické teorii, beatnické poezii nebo …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky