minirecenze

Milena Fucimanová

Nezabíjejte toho krocana

Weles 2019, 80 s.

Za punctum básnické sbírky Mileny Fucimanové lze považovat princip synestézie, tedy sdružení vícero smyslových vjemů. V tomto případě je se zaslechnutými akustickými vjemy prolnuta vyšší, lexikální rovina jazyka. Různorodé zvuky, včetně těch tělesných, tak mnohdy obrůstají shluky veršů, což navozuje dojem, že už ze samotných slovních obrazů sálá neviditelný zvuk intuitivně zprostředkovaný autorčinou fantazií. Vzpomeňme na legendárního skladatele Václava Hálka, který zapsal několik tisíc „houbových melodií“ přímo od hub samotných nebo z jejich obrázků. Poezie Fucimanové ale v žádném případě nezachází ani na okraj, natož za hranu tohoto experimentu. Sémantická složka je stále nadřazena té zvukové. Na některých stránkách knihy si tak připadáme jako ve vitríně muzikologické expozice, v níž se vystavují hudební termíny podobné nastrojeným atrapám: plynutí potoka zní jako bosý alt, dům jako melodram a kuchyň je plná mezzosopránové vůně. Lyrická dimenze sbírky ale vedle těchto ornamentálních, mnohomluvných až barokně košatých veršů čtenáři nabízí rovněž poetické promluvy, v nichž se řeč (ve třetí části sbírky přecházející částečně do slovenštiny) opravdu rytmicky rozvibruje. Lyrický subjekt transformující se do postavy adolescentního chlapce se nezahaluje do vznosných abstrakt, ale naopak se drze a s notnou dávkou humoru obnažuje. Zdařilé dvojhlasí této sbírce zkrátka svědčí. Je živé, energické a nepoddajné.

Libor Staněk

David Szalay

Turbulence

Přeložil Lukáš Novák

Akropolis 2020, 112 s.

První do češtiny přeložená kniha britského spisovatele Davida Szalaye sice není rozsáhlá, ale obletíme v ní celou planetu. Jednotlivé mikropovídky jsou pojmenovány zkratkami dálkových letů mezi mezinárodními letišti a děj se odehrává buď ve vzduchu na palubě letadla, nebo častěji v cílových destinacích. Vyprávění začíná v Londýně a přes Madrid a Dakar pokračuje do São Paula, Seattlu, Hongkongu, Ho Či Minova města, Bangkoku a přes Budapešť se vrací zpět do Londýna. Ačkoliv se jedná o prózy zabírající jen pár stran, postavy jsou v nich vždy konfrontovány s nějakou vypjatou situací, která je vytrhává z plynulosti žití. Ony titulní turbulence tak neoznačují jen nerovnoměrné proudění vzduchu, které způsobuje nepohodlí při letu, ale především symbolizují zvraty a mezní momenty v životech postav. Ať už se jedná o rozpad vztahu, lásku na jednu noc, závažnou nemoc, smrt nebo narození slepého dítěte, zastihujeme je v okamžicích rozhodování, bilancování a nejistoty. Hrdinové si tu předávají štafetu: z vedlejší role v jednom příběhu přecházejí do role hlavní v tom dalším, což čtenáři umožňuje nahlédnout jejich osudy z více stran. Z indického násilníka, který bije svou ženu, se tak v příští povídce stává nešťastný homosexuál, který žije jako moderní otrok v Kataru a za mrzkou mzdu slouží bohaté Němce. V knize sice není prostor pro soudy či hodnocení, ale z kontrastu kosmopolitismu, rychlých životů a nemožnosti sblížení mezi blízkými lidmi vyvstává trefná diagnóza světa, která vrcholí v závěrečných kapitolách. Literární drobnost s globálním přesahem.

Karel Kouba

Fabrice Le Hénanff

Wannsee

Přeložila Lucie Šavlíková

Argo 2019, 74 s.

O konferenci ve Wannsee se svět dozvěděl až po konci druhé světové války díky zápiskům jednoho z účastníků, který neposlechl a své poznámky nezničil. Na přísně utajeném setkání u Berlína, vedeném Reinhardem Heydrichem, bylo v únoru 1942 rozhodnuto, že „židovskou otázku“ je třeba uchopit nově. Válka se začínala pro Němce vyvíjet nepříznivě a vytvoření obřího židovského ghetta na Madagaskaru se ukázalo jako nereálné. Území, které bylo třeba od židovského obyvatelstva „očistit“, se navíc zvětšilo a očekávalo se, že brzy zahrne i Sovětský svaz. Ve Wannsee tak padlo rozhodnutí o takzvaném konečném řešení, tedy průmyslovém vyvražďování Židů. Svou roli tu sehrál i Adolf Eichmann, který už měl logistiku celé operace vymyšlenou. Jelikož z konference existuje jediný zápis, je třeba k její rekonstrukci trocha umělecké představivosti. Ve svém komiksu se o to pokusil francouzský scenárista a výtvarník Fabrice Le Hénanff. Příběh je postaven na dialozích jednotlivých aktérů, nicméně současnému čtenáři, který není fanouškem válečné historie, bude patrně chybět kontext. Nepomáhá ani závěrečný přehled postav s jejich stručnou biografií. Kresba má dokumentární ráz – vychází z fotografií a trochu připomene ranou tvorbu Vojtěcha Maška. A aby Le Hénanff dokázal, že je poučeným autorem, objevuje se v komiksu i symbolika zvířat okopírovaná ze Spiegelmanova Mause. Výsledek působí toporným dojmem a je dobrý možná tak pro zpestření výuky dějepisu.

Jiří G. Růžička

Benjamin Constant

Principy politiky

Přeložila Hana Fořtová

OIKOYMENH 2019, 441 s.

Vlivem americké hegemonie se liberální tradice občas až příliš ztotožňuje s její anglosaskou větví, vedoucí od Johna Locka přes Adama Smithe k Johnu Rawlsovi. Vždycky mi přišlo, že pro kontinentální Evropu byly důležitější místní liberální tradice, mimo jiné i proto, že byly oproti té anglosaské nedokonalé, přerušované a adaptované – zvlášť ve střední Evropě. Francouzská odnož liberalismu v čele s Benjaminem Constantem byla na počátku 19. století nepochybně teoreticky nejsilnější; o její méně slavné praktické stránce zase máme díky Balzacovi nebo Flaubertovi nejplastičtější představu. V Constantově době šlo o mladý, silný a také nesamozřejmý myšlenkový směr. Proto se v Principech politiky – stejně jako v knize O dobyvačnosti a uzurpaci – vymezuje hlavně proti „zlům“, která sotva pominula či jsou dokonce přítomná: proti revolučnímu teroru a císaři. Constantův liberalismus je zajímavý už proto, že vychází z Rousseauova pojetí obecné vůle, které liberálové většinou odmítají. To mu ale nebrání ukázat, že podstata liberalismu je v nerovnosti: „Pokud z toho, že jsou si všichni lidé podle práva rovni, [někdo] vyvozuje, že by vlastníci neměli mít větší práva než ti, kdo vlastníky nejsou, musím z toho vyvodit, že buď všichni musejí být vlastníky, nebo že by nikdo vlastníkem být neměl. Neboť právo na vlastnictví bezpochyby stanovuje mezi těmi, kdo jsou vlastníky, a těmi, kdo jsou vlastnictví zbaveni, mnohem větší nerovnost než všechna vlastnická práva.“

Matěj Metelec

O chloupek

(Nakitai wataši wa neko wo kaburu)

Režie Džuniči Sató, Japonsko, 2020, 104 min.

Premiéra v ČR 18. 6. 2020 (Netflix)

Japonské anime O chloupek patří, podobně jako třeba Bratrstvo pěti Spikea Leeho, k filmům, které měly mít na jaře premiéru v kinech, ale kvůli pandemii se přestěhovaly přímo na streamovací služby. Prestižní titul poměrně mladého studia Colorido tak neměl možnost otestovat svou atraktivitu u domácího publika a dostal se rovnou do globální nabídky Netflixu. Je to přitom přesně ten typ vysokorozpočtové kreslené animace kombinující středoškolskou romantiku a pohádkovou fantasy, který v současné době boduje v tržbách japonských kin. Oproti prvoligovým titulům Makoto Šinkaie nebo Mamoru Hosody je snímek sice přece jen „o chloupek“ pozadu, po vizuální stránce nicméně patří ke špičce současného stylu, jenž spojuje digitální a kreslenou animaci. Také zápletka o dívce, která se mění v kočku, aby mohla být poblíž kluka, do něhož je zamilovaná, dokáže vytvořit několik silných dramatických situací. Problém je ale v dramaturgii. Tvůrci nezvládli vystavět funkční a plynulé vyprávění s jasně rozvrženými aktéry a konflikty. V první části se situace zbytečně cyklí a děj zbržďuje, ve finále v kočičí říši se naopak naplno ukazuje nevyjasněná motivace některých postav. V současném japonském filmovém anime O chloupek patří k lehkému nadprůměru, který ale očividně a s nemalou závistí pokukuje po mnohem soudržnějších a dotaženějších dílech. Těch sice poslední dobou není mnoho, ale o to výraznější je jejich pověst.

Antonín Tesař

Distant Nature

Fotograf Gallery, Praha, 5. 6. – 3. 8. 2020

Videá sedemnástich umelcov a umelkýň, ktoré sú projektované v rámci výstavy Distant Nature, skúmajú vzťah človeka a prírody. Diela sú prezentované vo výkladoch troch galérií v troch mestách – v Košiciach, Prahe a vo Viedni. Okoloidúci tak môžu vidieť vznášajúce sa igelity v prírodných scenériách, ľudí skrášľujúcich si svoje miniatúrne pozemky v záhradkárskej kolónii či exotické zvieratá v klietkach, vystavené pohľadom návštevníkov zoo. Videoprojekcie obsahujú aj meditatívne práce vyjadrujúce telesnú skúsenosť z krajiny a snahu o opätovné nájdenie si vzťahu k nej. Projekt, ktorý stelesňuje bizarnosť súčasnej situácie, ale aj smútok zo stavu planéty, vznikol v období hromadného zatvárania galérií v dôsledku šírenia COVID­-19. Podľa kurátorky Kataríny Balúnovej má ale daná forma prezentácie aj iný význam: „Projekt sme chceli otvoriť smerom do ulice, aby to tiež podchytilo diváka, ktorý bežne neprichádza do galérií.“ Práve tým, že ekologická téma nie je iba témou ekológov, aktivistov či umelcov, ale týka sa nás všetkých, je správne, že sa projekt neuzatvára do bubliny umeleckej scény, ale cieli na čo najširšiu verejnosť. Na škodu je, že videá nie sú kontextualizované, keďže chýbajú akékoľvek informácie alebo text, ale najmä, že sú projektované bez ozvučenia. Takto napríklad nevyznie dielo Ota Hudeca, v ktorom umelec uprostred vyschnutého kukuričného poľa hrá na ústnej harmonike a gitare bluesovú pieseň – v pozadí síce navonok s nepatrnými komínmi atómovej elektrárne, ale ktorých husté kúdoly dymu tvoria podstatu predstavenia.

Dávid Gabera

Michel Houellebecq, Matěj Samec

Serotonin

MeetFactory, Praha, 24. 6. 2020

Dramatizací Serotoninu, zatím posledního románu literární hvězdy Michela Houellebecqa, vyvrcholila v MeetFactory přerušená divadelní sezóna. Hlavní roli čtyřicátníka Florenta­-Clauda, který po smrti svého libida pořádá sériové truchlení se ženami, s nimiž spal, a který kvůli nadprodukci stresového hormonu umírá na hlubokou depresi, typově přesně odpovídá Jan Hájek (bohužel v repríze jeho herecká energie postupně vyprchávala a stoupající množství přeřeků začalo rušit). Pozornost se kromě cynického hrdiny se zženštilým jménem soustředí na dvě z románového výčtu lásek jeho života: na herečku Claire, která se proslavila rolí, jejímž vyvrcholením byla masturbace před publikem, a na cudnou veterinářku Camille, mírnou třicátnici, která věděla, „jak z hezkého normandského městečka vytěžit to nejlepší“. Mimo ně inscenace dává prostor i farmáři Aymerikovi, jenž se pod tlakem globálního kapitalismu zastřelí při protestní blokádě. Koncentrovaný dramatizovaný výtah z románu Houellebecqovu předlohu kupodivu činí „uživatelsky přívětivější“. Bezděky se tak odhaluje, že přitažlivost Houellebecqova autorského stylu je založena i na vrstvení a prolínání nesčetných rovin životních nepříjemností a náhledů na ně. I v MeetFactory ale působí sex na antidepresivech jako zbytečná a marná práce, pravá láska selhává na trapném klopýtnutí a bojovné hrdinství vrcholí absurdní prohrou. Všechny ztracené varty se pak setkávají ve finále, kdy duši pohřbívá stárnoucí tělo.

Marta Martinová

Dunaj vědomí

Režie David Butula, ČR, 2019, 83 min.

Online premiéra 12. 5. 2020

Dokument o znovuobnovení kapely Dunaj se sice z velké části odehrává na lodi plovoucí po rumunském úseku řeky, která dala brněnské legendě alternativní scény jméno, sám ale pluje především po veletoku nostalgie. Skupina v roce 2018, přesně dvacet let poté, co se upil k smrti její zpěvák a kytarista Jiří Kolšovský, vystoupila v Rumunsku na krajanském festivalu Banát a od té doby pokračuje v hraní. Klíčovým motivem filmu je jakési zmoudření, ztělesňované především (bas)kytaristou Vladimírem Václavkem, který přijal úděl šamana reflektujícího minulost skupiny i její aktuální cestu. Jeho duchovní náhled lehce narušuje původní bubeník Dunaje Pavel Fajt, který vedle Václavka s vizáží dobrosrdečného chasníka působí poněkud samolibě. Nejveselejším členem výpravy je Fajtův nástupce za bicími Pavel Koudelka a sestavu doplňují kytarista Josef Ostřanský a textař Karel David. A pak tu je ještě ten, na nějž se vzpomíná: Jiří Kolšovský, reprezentovaný relikvií – kytarovým zesilovačem Vermona. Když kamera na lodi dlouze zabírá „Kolšákovo“ kombo s mikrofonem tiše vazbícím ve větru, jedná se o filmový obraz schopný evokovat tíhu absence. Je to však možná jediný moment, kdy se nostalgii podařilo přetavit v něco univerzálně působivého. Když se Václavek pokusí stejnou scénu zopakovat na pódiu, stává se Kolšovského zesilovač pouhou divadelní rekvizitou. Dokument ani reunion kapely zkrátka nelze postavit na nostalgii, natožpak na divadýlku. Filmu i skupině jako by něco scházelo. Že by pohled věčně podrážděného alkoholika?

Jan Klamm