Vydání Dylanova devětatřicátého studiového alba Rough and Rowdy Ways (2020) provázel potlesk publicistů, kteří se k němu dostali dřív než my obyčejní konzumenti. I v jeho rozsáhlém a různorodém díle jde prý o desku jedinečnou, navíc opět zacílenou na svět kolem, a ne na složitá zákoutí vlastního nitra.
Když jsem si své CD přinesl z pošty domů a vložil do přehrávače, byl jsem trochu zklamaný. Jistě, pořád je to Dylan a pro fanouška-fetišistu je cokoli, co stvoří, důležité a cenné. Jenže tohle je spíš taková dlouhá Nedělní chvilka poezie. Hudba zůstává v pozadí, točí se jen na pár akordech a vytváří atmosféru. A starý bard spíš recituje, než zpívá, a to i v rámci hodně širokého rozsahu, který výraz Dylanův zpět postihuje.
Bylo mi líto, že se tím bourá pěkně vystavěný příběh. Kariéra ukončená posledním autorským albem Tempest a na něm dvěma posledními písničkami: tou titulní jako podobenstvím o světě, který dospěl na vrchol a nenávratně klesá ke dnu, a poslední písní Roll on John jako poctou hudbě a kolektivnímu duchu populární kultury, v níž vše čerpá podněty a odvíjí se od dalších děl. Že potom vydá další desky coververzí, to je jak zeslabování zvuku písničky na jejím konci – čili to nevadí. A najednou je tady další autorská deska, kterou takřka osmdesátiletý Dylan tak pěkně vystavěný příběh kariéry rozmatlá a poničí.
Ten můj příběh s Rough and Rowdy Ways takhle dramaticky vystavět nejde, má-li se držet skutečnosti. Posunul se, jak to tak bývá, po několikerém poslechu a dnes už mám pocit, že jde vskutku o desku výjimečnou, která by neměla zůstat jen v uctívačském ghettu dylanologů. A to především kvůli poslední písni – Murder Most Foul, sedmnáctiminutové, a tudíž nejdelší skladbě, jakou kdy Dylan napsal.
Ono je divné, že posloucháte tok písní na desce, ale kvůli té poslední se musíte zvednout a přehodit nosič. Stojí mi to za to? Zvlášť když jde o hudbu, která nikterak nenabíjí a do níž se člověk spíš začte, než zaposlouchá. Murder Most Foul je takový sirotek či singl, i když rádia takto dlouhou skladbu asi hrát nebudou, přestože se váže na předchozí písně.
Na albu Tempest (2012) Dylan odvyprávěl příběh Titaniku – tedy příběh, o němž už předem víme, co v něm bude a jak dopadne, a tak nás zajímá spíš to, co s tím udělá: co vybere a rozvine a jak to vyprávění vyzní. Dylan příběh ztroskotání posunul do obecné roviny a asi jej lze vnímat jako podobenství o vzestupu a pádu naší civilizace a kultury, ale i o naší nepoučitelnosti: Titanic se i v Dylanově verzi potopí znova, a jak ukázal už Borges v povídce Autor Quijota Pierre Menard, zopakovaní téhož neznamená zdaleka totéž. V Murder Most Foul se Dylan posune o půlstoletí a vypráví o atentátu na Johna F. Kennedyho. I tento příběh má už dávno i rozměr podobenství: podivnost a nelogická propojenost toho, co se jeví jako pravda, nevyčerpatelný tok konspiračních teorií, začátek zlatých šedesátých, který ale je i – ještě netušeným – předznamenáním jejich konce. Dylan i zde s chutí využívá vyprávění stírající časovou následnost – věci, které se odehrály postupně, ve vyprávění splynou. Zároveň ale procházíme jakýmsi muzeem, v němž na pozadí atentátu těkáme mezi filmy, muzikály, písněmi či rozhlasovými hlasateli. Jádrem je éra po nástupu rock’n’rollu, ale skrze aluze se dostáváme až k němým filmům či ranému blues. A obdobně jdeme přes Woodstock a Altamont či rockovou operu Tommy od The Who až do let sedmdesátých, k Eagles či Fleetwood Mac. Když se člověku nechce strávit desítky hodin luštěním všech odkazů (i Dylan nejspíš tuší, že za pomoci vyhledávačů se to asi zvládnout dá), může se obrátit třeba na web genius.com, kde se tomu věnují desítky oddaných nadšenců. Smysl se ale pochopitelně nevyčerpává luštěním jakési kulturněhistorické křížovky. Dylan tu vytváří nesmírně komplexní mozaikovitou koláž názvů, slovních spojení, jmen a událostí. Jména ulice či nemocnice související s Kennedyho vraždou jsou zároveň jmény z pozapomenutých písní či filmových dialogů. Samotná historická událost se tak zaobaluje do zámotku utkaného ze stovek děl, jež s něčím z té události nějak souvisejí. JFK splývá se zavražděným Hamletovým otcem, stejně jako do nerozlišitelnosti splývají další, původně jedinečné subjekty v příběhu. Vzniká tak kolektivní pocta kultuře a civilizaci, jejíž postupný úpadek smrtí JFK nastal a nyní nejspíš dosahuje samotného dna. Tak jako klesající Titanic v písni Tempest.
Bard, který na stará kolena skládá poctu kolektivnímu dědictví, v němž každé já jen vědomě či nevědomě cituje a používá jiné, se nehodí do éry, v níž naopak zběsile dokrmujeme a posedle vylepšujeme svá nabušená ega. Dylan jistě ví, že tohle nezmění, ale nemůže jinak. A o tom dobrý rock býval. Takže snad zas tak nevadí, že rockově ta deska nezní.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.