Vystoupit ze tmy

Proč může být nálepka „lesbické umění“ užitečná?

Pohled umělce, tedy s naprostou převahou heterosexuálního muže, se v mnoha ohledech zásadně odlišuje od toho, jak se na svět dívá homosexuální tvůrkyně. Přesto se lesby­-umělkyně v Česku zdráhají označovat svou tvorbu za „lesbické umění“. Co jim brání a o co tím přicházejí?

Pro výtvarné umění minulosti byl stěžejní voyeurský pohled redukující ženy na pouhý objekt. Za námět uměleckého zobrazení tak často sloužila třeba ženská intimní hygiena – vzpomeňme Degasovu Myjící se ženu. Podle historiků a historiček umění je takový pohled vyjádřením moci a ženská neschopnost mu čelit zase projevem subordinace. Nabourává lesbické umění tuto konvenci? Komu je vlastně určeno? Co když Degasovy nahé ženy zaujmou ženu – dělá to z ní lesbu? Tento mýtus je dávno překonán. Ovšem i dnes umělkyně přes značnou liberalizaci systémů výuky a trhu s uměním vnímají, že je umělecké prostředí znevýhodňuje. Jejich tvorbu totiž v drtivé většině posuzují ve vedení uměleckých institucí především muži.

Podle historičky umění Lindy Nochlin v dějinách existovalo jen několik málo úspěšných umělkyň. Musely totiž při své práci bojovat se dvěma ďábly najednou – s vnitřními pochybnostmi a pocity viny na jedné straně a s posměchem nebo přinejmenším blahosklonností společnosti …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky