Chcíplý pes a krásný vrah

K Hegelově dialektice a vztahu obecnosti a jednotlivosti

„Váš pes nezemřel. Chcípnul.“ S tímto vyjádřením kdysi narazil vystudovaný veterinář a politik Pavel Bělobrádek. Už Georg Wilhelm Friedrich Hegel na jistém příběhu z popraviště ukázal, že není vhodné opájet se podobným expertním věděním jako absolutní pravdou bez ohledu na kontext. Proč je zlo především záměnou abstraktního za jednotlivé?

„Chcíplý pes“ byla původně přezdívka Barucha Spinozy, ale odpůrci Georga Wilhelma Friedricha Hegela ji záhy adoptovali pro svého nejoblíbenějšího šarlatána. Vyjadřovali tím přesvědčení, že jeho filosofie je pasé. Přesto se tenhle chcíplý pes venčí ve všech možných disciplínách od matematiky přes sci­-fi romány po humanitní vědy dodnes. Za svého nejoblíbenějšího myslitele jej navíc označují špičky analytické filosofie, třeba Robert Brandom. Toho přitom budeme stěží považovat za symbol údajného zhloupnutí humanitních fakult, na nichž se dnes prý přednáší už jen o genderu a revoluci. Popperovo nařčení, že německý idealista je přece šarlatán a otec fašistické břečky, sice se škodolibostí přežvykují Hegelovi odpůrci přímo sborově, ale spíše se zdá, že záleží především na tom, kdo jej zrovna čte a jak s jeho filosofií umí pracovat.

 

Chcípají, nebo umírají?

Když jednou publicistka Lucie Sulovská sdílela na Facebooku zprávu, že jí zemřel pes Alf, tehdejší …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky