Může se zdát, že vztah k revoluci se u Hegela v průběhu života měnil: myšlenková a politická radikalita jako by slábla s přibývajícím věkem. Přesto německý filosof celý život s nadějí přijímal ideály Francouzské revoluce. Jeho raná radikalita pak nalezla pokračování u mladohegelovců, ale také u Karla Marxe.
Hegelovým životním tématem byla souvztažnost filosofie a revoluce. Samozřejmě se jednalo o tehdejší německou filosofii, kterou považoval za vrchol dobové vzdělanosti, a Francouzskou revoluci, jež byla, jak říkal, světodějná, neboť skoncovala s poddanstvím, despotismem a bezmyšlenkovitou nemohoucností starého režimu a prakticky rozšířila ideje svobody, rovnosti a vládu práva v moderní Evropě. Sama Velká francouzská revoluce tyto ideje poněkud zpotvořila, když je utopila v jakobínském teroru, přesto se nedá říct, že by v jeho očích selhala. Ještě ve svém pozdním svém díle Přednášky o filosofii dějin (1837, česky 2004) mluví o „nádherném východu slunce“ a na výročí pádu Bastily vždy otevíral nějaké dobré francouzské víno. Zdůrazňoval, že se tehdy „člověk postavil na hlavu“ a podle myšlenek práva a svobodné vůle předělával skutečnost.
Radikalita lidového náboženství
Ve zmíněných Přednáškách Hegel zároveň tvrdí, že „týž princip v Německu teoreticky nastolila Kantova filosofie“, a ptá se, proč na rozdíl od Němců „Francouzi hned přešli od teorie k praxi“. Německou zdrženlivost přičítá zejména vlivu protestantské reformace; pro Němce „Luther získal duchovní svobodu a konkrétní smíření“, takže osvícenství stálo více na straně náboženství a tehdejšího státu, než tomu bylo ve Francii. V mládí byl každopádně mnohem radikálnější. Toužil po tom, aby se také Němci revolučně postavili na hlavu, a v teorii k tomu vytyčoval cestu. Ke křesťanství a jeho možné politické inspiraci se tehdy stavěl docela odmítavě. Zřejmě pod vlivem Friedricha Hölderlina hledal inspiraci v Řecku. Jeho hrdinou nebyl Ježíš, ale Sokrates, který byl pro něj bytostně politickou postavou. Mluvil o občanském náboženství v republikánském smyslu a byl nadšen Rousseauem. Ale především zkoušel pokročit za Kanta, veden v tom mladým Friedrichem Schellingem, s nímž – a také s Hölderlinem – navštěvoval právě v oné revoluční době teologický seminář v Tübingenu.
Studenti měli svůj politický klub, četli francouzské noviny, psali si do deníku Vive la Liberté! a jednou se také vydali za město, kde na louce vysadili „Strom Svobody“. V teorii byli neméně radikální. Tehdejší tübingenská ortodoxie byla teologickou školou, která se pokusila Kantovu mravouku a jeho úvahy o náboženství v hranicích rozumu využít pro obhajobu křesťanství, jehož dogmata interpretovala jako postuláty rozumu. Mladý Hegel i Schelling tomu zásadně oponovali. Schelling směřoval ke spinozismu a Hegel odmítal formalismus Kantovy morální nauky a chtěl z ní učinit živé přesvědčení lidu v konceptu lidového náboženství. Od toho právě očekával revoluci v Německu.
Koncept lidového náboženství stál na začátku Hegelových politických úvah. Na jejich konci pak výrazně vystupují do popředí jeho Základy filosofie práva (1821, česky 1992). Tehdy již ovšem Hegel více oceňoval „rozumnou architektoniku státu“, který dokáže náležitě zvládat pluralitu, ba protikladnost individuálních i skupinových zájmů ve společnosti, což vykládá ve své teorii o vztahu státu a občanské společnosti. Nepochybně to byl významný teoretický posun, nakolik však radikální, o tom se vedou interpretační spory. Nám zde stačí jenom připomenout, že to psal v postrevoluční době, dokonce spíše už v kontrarevoluční době, kdy platila takzvaná Karlovarská usnesení (1819). Hegel pochopitelně poukazoval na nové nepřátele politické svobody, když ancien régime byl už minulostí. Nyní brojil spíše proti nacionálnímu romantismu a utilitaristickému liberalismu.
Revoluce v hlavě filosofa
Není od věci připomenout, že k hegelovskému dědictví vždy patřila snaha postavit se na hlavu a měnit praxi. Tato metafora udělala ve filosofii podivuhodnou kariéru. Rovněž Karl Marx ji užívá, když říká, že „postavil Hegela z hlavy na nohy“. Nicméně ve vztahu Marxe a Hegela je v sázce hodně z teorie a také něco z praxe, takže pokud si někdo myslí, že to vše vystihne uvedeným obratem, je hodně vedle. Marx vlastně opakuje Ludwiga Feuerbacha, který takto chtěl skoncovat s Hegelem, neboť považoval jeho filosofii za bytostně negativní. Viděl v ní jen šroubovitý pohyb rozumových pojmů v jakési dialektice, která jde mimo život, přírodu a člověka jako tělesnou bytost. Požadoval naopak, aby filosofie začínala tím, co je samo od sebe, tedy pozitivitou (kupodivu vliv pozdního Schellinga), což pro něj byla právě materialita a tělesnost.
Marx se vskutku k tomuto materiálnímu obratu v německé filosofii hlásí, ale k tezi o převracení Hegela z hlavy na nohy musíme přistupovat obezřetně. V Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva (1844, česky 1933) začíná tvrzením, že „v Německu v roce 1843 jsme sotva v situaci Francie roku 1789“. Soudí, že poměry v Německu jsou pod úrovní dějin. Jedině německá filosofie státu a práva, která má svůj vrchol v Hegelovi, nabízí teoretické nástroje kritiky, jak německou zaostalost překonat. Uznává Hegelův argument, že „Německo mělo svou teoretickou revoluční minulost v protestantství“, ale tvrdí, že zatímco „tehdy revoluce začala v hlavě mnicha, tak nyní začíná v hlavě filosofa“. Až poté začne Hegela stavět na nohy, když říká, že to, co je třeba změnit, je materiální báze a že „zbraň kritiky nemůže nahradit kritiku zbraní“. Čteme zde známá slova, že „materiální síla může být svržena materiální silou“ a že „teorie se může stát materiální silou, když se jí chopí masy“. Zápas o modernizaci Německa mladý Marx přenesl do reálné občanské společnosti a hledal zde materiální sílu, která bude usilovat o praktickou změnu poměrů. Jak známo, našel ji v proletariátu, jejž chápal jako „všeobecného reprezentanta“ společnosti, který je schopen formulovat a prosazovat obecný zájem jakožto společnou politickou vůli. Není pochyb, že přes všechny změny zde mladý Marx argumentuje jako hegelovec, který chce, aby filosofie svět prakticky měnila podobně, jak se to dělo za Francouzské revoluce.
Doba v myšlenkách
Ostatně mladohegelovci se myšlenky, že revolucionáři se musí postavit na hlavu, když chtějí měnit poměry, drželi vůbec docela věrně. Dokonce tuto myšlenku obrátili proti Hegelovi samotnému. Tehdejší německé, respektive pruské poměry prohlásili ovšem za odpudivé. Shledávali, že jsou zaostalé a nesvobodné, takže je třeba revoluční změny. A jak to bylo v této škole zvykem, soudili, že změna musí být probojována primárně ve filosofii. Nicméně pozdní Hegel se najednou začal zdát být obhájcem starého systému. V předmluvě k Základům filosofie práva psal ostře proti liberálním stoupencům německého romantismu. Mluvil o nich jako o nepřátelích státu, filosofii přirovnal ke státní službě a prohlásil, že „pruský stát se zakládá na inteligenci“ (myslel ale úřednictvo jako ztělesnění obecného zájmu). Takové poklonkování režimu bylo ovšem příliš pro mladohegelovské kritiky německé zaostalosti. Rudolf Haym později v atmosféře zklamaných nadějí roku 1848 napsal spis, ve kterém se zaměřil na tyto změny názorů a vydal jej pod názvem Hegel und seine Zeit (Hegel a jeho doba, 1857). Přišel s takzvanou akomodační tezí, podle níž se Hegel ve vydání Základů filosofie práva vzdal revolučního potenciálu svých myšlenek a přizpůsobil se pruské politické moci.
Některé interpretace však věci spíše zamotají, než že by je umožnily pochopit. Viděli jsme ostatně, že ani mladý Marx neodsuzoval pozdního Hegela takto sveřepě. Ať už Hegel ve svých pozdějších dílech lakoval německou realitu na růžovo nebo ne, nikdy se nestal ideologem německého nacionalismu ani teoretikem německé zvláštní cesty k modernitě. Patřil do epochy ovlivněné Francouzskou revolucí a vždy s nadějí přijímal její ideály. Přinejmenším mladý Hegel kritizoval tehdejší německou realitu neméně nesmlouvavě než později mladohegelovci. Své rozčarování z německé situace shrnul již v první větě jednoho ze svých prvních teoreticko-politických pojednání O německé ústavě (1801), jež zůstalo v rukopise. Čteme zde rozhořčené: „Německo už není žádný stát.“ Tomuto spisu se někteří interpreti snaží dát nacionálně konzervativní výklad, ale mladý Hegel zcela nepokrytě očekával změny v Německu právě od praktické působivosti Francouzské revoluce. Její intelektuální dědictví bylo nicméně třeba v Německu důkladněji promyslet, na čemž stále systematičtěji pracoval, až se revoluci poněkud vzdálil. Uvedené spojitosti se ale nikdy nevzdal a pokroky německého idealismu dával vždy do této historické souvislosti.
Hegel vždy zdůrazňoval souvztažnost filosofie a doby. Právě ve zmiňované předmluvě k Základům filosofie práva čteme jeho slavnou tezi, že „filosofie je její doba pojatá v myšlenkách“. Hegel vždy viděl úlohu filosofie v intelektuálním úsilí pochopit a konceptuálně vyjádřit směřování doby. Rozumové pojmy pro něj byly také určitou praxí a bez filosofie se praxe změnit nedala. Jeho poslední argument však zněl docela metafyzicky. Je tomu tak proto, že doba sama se chce nechat poznat, jinak zůstane inertní, a orgánem tohoto sebepoznání je právě filosofie. Nejspíše je to namyšlenost filosofie a projev jejího historického mandarínství, ale sotva lze popřít, že německá filosofie byla tehdy na vrcholu, že tehdejší moderní doba žila v odlesku Francouzské revoluce a že se o tom všem můžeme docela důkladně poučit právě u Hegela.
Autor je filosof a politolog.