Hegel a revoluce

Když byla německá filosofie na vrcholu

Může se zdát, že vztah k revoluci se u Hegela v průběhu života měnil: myšlenková a politická radikalita jako by slábla s přibývajícím věkem. Přesto německý filosof celý život s nadějí přijímal ideály Francouzské revoluce. Jeho raná radikalita pak nalezla pokračování u mladohegelovců, ale také u Karla Marxe.

Hegelovým životním tématem byla souvztažnost filosofie a revoluce. Samozřejmě se jednalo o tehdejší německou filosofii, kterou považoval za vrchol dobové vzdělanosti, a Francouzskou revoluci, jež byla, jak říkal, světodějná, neboť skoncovala s poddanstvím, despotismem a bezmyšlenkovitou nemohoucností starého režimu a prakticky rozšířila ideje svobody, rovnosti a vládu práva v moderní Evropě. Sama Velká francouzská revoluce tyto ideje poněkud zpotvořila, když je utopila v jakobínském teroru, přesto se nedá říct, že by v jeho očích selhala. Ještě ve svém pozdním svém díle Přednášky o filosofii dějin (1837, česky 2004) mluví o „nádherném východu slunce“ a na výročí pádu Bastily vždy otevíral nějaké dobré francouzské víno. Zdůrazňoval, že se tehdy „člověk postavil na hlavu“ a podle myšlenek práva a svobodné vůle předělával skutečnost.

 

Radikalita lidového náboženství

Ve zmíněných Přednáškách Hegel zároveň tvrdí, že „týž princip v Německu …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky