Torst 2020, 208 s.
Velká očekávání nejednou přinášejí velká zklamání. Alespoň takový pocit mám po dočtení druhé prozaické knihy Lucie Faulerové. Buď se od základu změnil autorčin rukopis, nebo jsem prošel zásadní čtenářskou proměnou. Tak či onak, Smrtholka je patrně určena jinému čtenáři než autorčin debut Lapači prachu z roku 2017. Vyprávěním prostupuje několik časových rovin, z nichž si čtenář může spříst životní příběh protagonistky Marie. Její osudy, jak vyplývá už z názvu prózy, nepřinášejí mnoho veselého – Marie je přitahována smrtí, obzvláště sebevraždou, o které má nastudováno kdeco. Ostatně hned první dějový obraz nastoluje suicidální téma, když hrdinka přemýšlí nad pocity dívky, která skočila v Praze pod metro. Mariinu fascinaci lidským zánikem má dokládat i historka o tom, jak se v dětství vykradla z domu, aby zachránila Moranu před spálením, a rovněž název její rodné vesnice – Mršina. Celý text je pojat jako jízda vlakem, a tak je strukturován citoslovci typu „húúúú“, „hrk hrk“ a „tadam tadam“, případně výrazy s železnicí spjatými, jako jsou „výluka“ nebo „výhybka“. Tyto výrazy od sebe oddělují různé časové roviny. Simulace jízdy vlakem se zdá být rafinovaným uměleckým prostředkem, ten ovšem při bližším ohledání postrádá řád a v podstatě slouží jen jako spojovník jinak nepříliš souvisejících dějových linek. Marně se snažím ve Smrtholce najít smysl a nějaké srozumitelné sdělení. Nedomnívám se nicméně, že by Faulerová předváděla samoúčelné stylistické cvičení. Prostě se jen ocitla na jiné koleji než já.