Fantasy seriály, kam se podíváš

Až do nedávné doby byla filmová a seriálová fantasy ve stínu sci­-fi a později komiksových adaptací. Problém přitom nepředstavovala ani často zmiňovaná triková náročnost, ani rozsah mnohadílných ság. Na začátku osmdesátých let přece během krátkého rozmezí vzniklo hned několik dnes už klasických samostatných snímků vyznačujících se specifickým výtvarným řešením: Excalibur (1981), Barbar Conan (Conan the Barbarian, 1982) či Nekonečný příběh (Die Unendliche Geschichte, 1984). Impuls se však brzy vyčerpal v zábavných snímcích, jako byly Conan Ničitel (Conan the Destroyer, 1984) nebo Planeta Krull (Krull, 1983). Podobně nevyužit zůstal i komerční úspěch Pána prstenů (The Lord of the Rings) na začátku tisíciletí, po němž se většina dalších filmových fantasy snažila najít kompromis mezi epikou a zábavou pro celou rodinu ve stylu Harryho Pottera.

Až Hra o trůny (A Game of Thrones) dokázala vystoupit z bludného kruhu, jejž představovala snaha vměstnat fantasy do jednoduchých historek pro dětské publikum. Dokázala to skloubením předlohy, která podvracela romantizující čtení žánru, s tím nejlepším z takzvané quality TV. Je příznačné, že knižní předloha George R. R. Martina v mnohém čerpala z autorových zkušeností televizního scenáristy a seriálová adaptace pak má svého přímého předchůdce v Římu (Rome, ­2005–2007), který byl plný intrik a krvavých i sexuálních scén a jejž sám Martin v době premiéry chválil jako ukázku moderního a sexy seriálu. Bylo tedy jen logické, že HBO posléze v boji o diváka použilo – slovy parodického pořadu Honest trailers (Upřímné upoutávky) – „tolik prsou, kolik bylo třeba“ a právě na propagaci sexua­lity, násilí a „plánů uvnitř plánů“ vystavělo v prvních sezónách představu o dospělé fantasy, která je dnes dominantní a s níž se musí vypořádat každý, kdo chce na úspěch Hry navázat.

Konstábl a vědmák

V loňském roce se pokusily definitivně prosadit „dospělou“ variantu fantasy na poli televizních seriálů projekty Carnival Row společnosti Amazon Prime a Zaklínač (The Witcher) od Netflixu. Prvně jmenovaný se odehrává v pseudoviktoriánském světě, kde se lidská velmoc, ne nepodobná Británii a především Londýnu, zapojila do války v říši víl a nyní čelí rasovým i hospodářským problémům spojeným s usazením tisícovek exulantů na svém území. Zápletka se točí kolem brutálních vražd, za něž je s největší pravděpodobností zodpovědná magie, a milostného vztahu čestného konstábla Philostrata a odvážné víly Vignette. Ze Hry o trůny si seriál odnesl krvavé detaily a velkou porci konvenčního soft porna na efekt.

V milém počinu, který nevychází z konkrétní předlohy, je ve vizuálních řešeních města i ras znát vliv režiséra a scenáristy Guillerma del Tora, který se okolo projektu kdysi pohyboval. Pozitivní je i zasazení do relativně „moderního“ prostředí, zhruba odpovídajícího konci devatenáctého století. Navzdory ne úplně propracovanému scénáři a nijak nápadité režii tak může seriál v připravované druhé sérii jen získat už svou odlišností. Výraznějšímu globálnímu úspěchu bude ale pravděpodobně bránit skutečnost, že se zatím jedná pouze o příběh jednoho mileneckého páru, takže na rozdíl od Hry o trůny s desítkami postav nenabízí divákům takový prostor k identifikaci (Orlando Bloom ani Cara Delevingnová navíc nepatří k nejzářivějším hvězdám).

Z hlediska potenciálních diváckých mas je na tom tedy lépe Zaklínač. Literární předloha polského spisovatele Andrzeje Sapkowského má ve střední a východní Evropě kultovní status, anglický překlad získal Cenu Davida Gemmella, a navíc existuje videoherní série, které se prodalo přibližně čtyřicet milionů kusů. Tvůrčí tým v čele s Lauren Schmidtovou se od začátku snažil přesvědčit fanoušky předlohy, že se bude jednat o co nejvěrnější adaptaci. A minimálně z hlediska využívání zápletek a hrdinů tomu tak skutečně je. Daří se přiblížit pocit vyděděnosti, kterým většina postav předlohy trpí, i Sapkowského úctu k ženám a ke všemu odlišnému. Přesto seriál rozhodně není bezchybný.

Orgie bez komárů

Schmidtová se scenáristicky podílela na seriá­lech jako Daredevil nebo Umbrella Academy, což jsou projekty těžící spíše z postav než ze světa, v němž se odehrávají. A pro úspěšnou fantasy jsou právě svět a možnost se v něm zabydlet zcela zásadní. Ostatně i Sapkowski před lety psal, že autoři se zamilovávají právě do svých světů. Seriálový Zaklínač tak bohužel funguje především v postavách, aniž bychom měli jasnější představu o světě, v němž žijí. Zároveň tvůrci v motivacích postav (blavikenský masakr), profilaci některých vedlejších figur (trpaslíci coby skotští rowdies) nebo prezentaci mocného císařství Nilfgaardu (fanatická říše zla) a jeho služebníků sahají nepříjemně často k výrazným zjednodušením.

Nejednoznačnost přijetí ještě posiluje na rozpočtové limity narážející pokus skloubit vyznění velmi barvitých, ale zcela samostatně stojících povídek, které jen pozvolna směřovaly k čemusi epičtějšímu, s pozdější románovou pentalogií. Hédonistické pasáže zachycující venkovské orgie (bohužel bez přidané hodnoty Sapkowského nadhledu, vyjádřeného mimo jiné bodrou mluvou ve stylu „holky se tam nemyjí a komáři píchají“) tak stojí vedle exteriérů jak z Troškových pohádek a ty zase vedle brutálních (a choreograficky perfektních) soubojů. Většina seriálu je přitom barevně laděna do podobně šedavého tónu, jaký si držely první série Hry o trůny. Zaklínač tak působí ve své první sezóně jako mutant. A bohužel to není pocta původu titulního hrdiny.

Návrat krále

Zdaleka nejambicióznější, ale také nejproblematičtější projekt ovšem teprve chystá Amazon Prime. Celkové náklady na první a druhou sezónu seriálového Pána prstenů se zatím vyšplhaly na miliardu dolarů. Pokus navázat na filmovou trilogii a pokud možno překonat Hru o trůny zatím ovšem naráží na skutečnost, že tvůrci začínají s příběhem v takzvaném Druhém věku Středozemě, který skončil více než tři tisíce let před událostmi známými z Jacksonovy trilogie.

Kusé informace zatím svádějí ke spekulacím, že svébytný Tolkienův svět založený na mytických archetypech bude v prvních sériích sloužit spíše jako pozadí pro Hrou o trůny ovlivněné fantasy drama s politickým podtextem, pojednávající o tom, jak Sauron zkorumpoval nejmocnější říši lidí (a jaksi bokem vyrobil prsteny moci). Jistou bezradnost, jak o celém projektu informovat, ilustruje i poznámka většiny světových webů, že seriál našel představitelku „mladé Galadriel“ – bavíme se zde o bytosti, které je na začátku Druhého věku několik tisíc let. Výsledkem je tak poněkud děsivá představa, že v Amazonu vzniká projekt zcela závislý na starších vzorech (přičemž estetika i poselství Hry o trůny a Pána prstenů jsou v mnoha směrech neslučitelné).

O to zajímavěji se jeví projekty, které sice nemají tak velký divácký potenciál, ale přinášejí osobitější tvůrčí vize. Taktéž v produkci Amazonu vzniká Kolo času (The Wheel of Time), které je dnes zmiňováno především v souvislosti se systematickou snahou showrunnera Rafea Judkinse nalomit monolitickou představu o fantasy jakožto žánru tvořeného bílými muži pro jiné bílé muže. K výraznější roli žen, jež byla důležitou součástí už v předloze Roberta Jordana, se totiž přidal ještě multietnický casting. Podobná rozhodnutí můžeme očekávat i u chystané nové verze legendárního Čaroděje Zeměmoří (A Wizard of Earthsea) podle knih Ursuly K. le Guinové (která záměrně popisovala své hrdiny jako nebílé). HBO na sklonku minulého roku uvedlo seriál Jeho temné esence (His Dark Materials) podle stejnojmenné trilogie Philipa Pullmana a vznikají i malé milé projekty, jako je seriálové rozšíření slavného loutkového filmu Temný krystal (The Dark Crystal, 1982) s podtitulem Věk vzdoru (The Age of Resistance) nebo volná adaptace Prat­chettových krimirománů ze Zeměplochy, plánovaná na letošní rok. Jistě ne všechny tyto projekty uspějí a přežijí zlomovou druhou sérii, společně však dokládají, že fantasy – i ta náročnější a rozmáchlejší – našla v seriálovém formátu svůj domov.

Autor je literární publicista.