Jak nebýt Lužin

Nabokovovy románové tahy

V loňském roce vyšel v novém českém překladu slavný Nabokovův román Lužinova obrana. Příběh líčí osudy osamělého geniálního hráče, jemuž život splývá s šachovou partií. Podobně jako v dalších autorových románech se zde objevují obrazy posedlosti, hroutící se identity či falešné paměti.

„Nejvíc ho ohromilo, že od pondělka z něho bude Lužin,“ zní první věta slavného románu Vladimira Nabokova Lužinova obrana (1930, česky 1990) v novém překladu Pavla Dominika (2019) a již od počátku je zřejmé, o co tu půjde. Lužin se nestává někým jiným, ale sám sebou, svým vlastním jménem – stává se svou vlastní rolí. Bude z něj Lužin; je to stejné, jako by nad ním vyslovili ortel. Jeho ohromení na začátku příběhu je zřejmě natolik silné, že každý jeho pokus žít jako Lužin, aby dostál počátečnímu verdiktu, musí nutně selhat. Musí být tím, kým se má stát, ani jednou nesmí vypadnout ze své role, přestat být Lužin, aby mohla hra pokračovat. Co je to být Lužin, když je svět neobyčejně spletitý a skrývá nepřeberné množství nejrůznějších kombinací? Co dělat, když se každodenní život stává neprůhledným a nejasným, oproti zřejmým pravidlům šachové hry?

 

Snová hra možností

Pro Lužina, který nepoznal nikdy nic než pravidla, abychom parafrázovali známý Kafkův …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky