Na konci cesty

Ve své druhé novele z roku 1958 líčí pozdější postmodernista a spisovatel metafikce poměrně přímočarým způsobem život Jacoba Hornera, který „pracoval jen tehdy, když potřeboval hotovost“ a „bral každou práci, která se naskytla“. Na začátku knihy nastupuje v rámci pracovní terapie do pedagogického institutu.

1.

jsem jacob horner. svým způsobem

 

Jsem Jacob Horner. Svým způsobem.

Do učitelské profese jsem nastoupil ro­­ku 1953 na doporučení doktora a po jistou dobu jsem byl učitelem gramatiky na Wicomico State Teachers College ve státě Maryland.

Doktor mne v stanoveném terapeutickém plánu dovedl k vytčenému cíli (to se psal červen roku 1953), a když jsem proto jako každého čtvrt roku přicestoval z Baltimoru k lékařskému vyšetření na remobilizační farmu, jež se tou dobou nalézala nedaleko Wicomico pronesl ke mně tato slova: „Jacobe Hornere, nesmíte už dál zahálet. Musíte začít pracovat.“

„Já nezahálím,“ odvětil jsem. „Mám příležitostné práce.“

Seděli jsme v místnosti pokroku, porady a pomoci v obytném stavení: naprosto stejná místnost se nachází i v nynějším sídle v Pensylvánii. Je to místnost průměrné velikosti, velká jako běžný obývací pokoj, jen s vysokým stropem. Stěny jsou čistě bílé, okna překrývají bílé lamelové …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky