Nežerte to - na mezi

Když Pavel z Tarsu dával v polovině prvního století po Kristu dohromady křesťanskou církev, neměl to s lidmi lehké. Jednotlivé komunity se mu pořád sypaly pod rukama, štěpily se. Jejich členové se přeli o závaznost židovského zákona pro pokřtěné pohany, o platnost různých kosmologických spekulací. A o jídlo.

„Mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“ Tak Pavel běduje v listu do Filip a jeho slova dál rezonují. Třeba v Canterburských povídkách Geoffreyho Chaucera je opakuje prodavač odpustků (v překladu Františka Vrby): „Jídlo jen pro břich a pro jídlo břich/ Bůh, jak dí Pavel, bez milosti zničí…“

Tak to je jasné, řeklo by se snadno. Tady jde určitě o spor asketismu s antickou nevázaností, poživačností – anebo radostí ze života. Tento názor lze ostatně podpořit dalšími …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky