Mrzký čas

V básních Claudia Rodrígueze se odráží rytmus chůze, citlivý pozorovací talent a opojení láskou i smrtelností. Ve víření jeho řeči je cítit odkaz Rimbauda, ale i zemitost španělského venkova. „Nebezpečná stopa, slib/ mezi nabídnutím věcí/ a nabídnutím života.“

Jarní vítr

Tělo ještě ani neodolá

takovému vzkříšení a hledá úkryt

před tímhle větrem, který už ladí

a přináší vůni, a novou důvěrnost. Co

dřív byl hlad, teď je živobytí. A míň tíží

život a velkorysá záře

se chvěje v ulicích. Ale pořád je

kalná naše sítnice a slina

suchá a zmateně míjí noha nohu,

jako vždycky. A v tu chvíli náhle

bujný tlak, který nám přináší

ještě křehoučké tělo jara,

pomalu brousí kolem zimy

našeho srdce a hledá místo,

kudy do něj vejít. A tady, hned

za rohem, na číhané,

v plodném plenění,

nám duje do šatů,

nám větrá práci,

zametá dům, olejuje naše dveře

ztvrdlé temným uzavřením, otvírá je

do jakési nádherné pohostinnosti

a překypuje v nás, a i když si

nikdy nevšimneme tolikého

mládí, úplně

nás uchvacuje. Ano, krátce

po východu slunce vítr už spokojený,

v jádru klidný, vanul kolem

naší vyprahlosti, nespravedlnosti

našich let, podnítil něco

krásnějšího než jen tolik

nedůvěry …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky