V básních Claudia Rodrígueze se odráží rytmus chůze, citlivý pozorovací talent a opojení láskou i smrtelností. Ve víření jeho řeči je cítit odkaz Rimbauda, ale i zemitost španělského venkova. „Nebezpečná stopa, slib/ mezi nabídnutím věcí/ a nabídnutím života.“
Jarní vítr
Tělo ještě ani neodolá
takovému vzkříšení a hledá úkryt
před tímhle větrem, který už ladí
a přináší vůni, a novou důvěrnost. Co
dřív byl hlad, teď je živobytí. A míň tíží
život a velkorysá záře
se chvěje v ulicích. Ale pořád je
kalná naše sítnice a slina
suchá a zmateně míjí noha nohu,
jako vždycky. A v tu chvíli náhle
bujný tlak, který nám přináší
ještě křehoučké tělo jara,
pomalu brousí kolem zimy
našeho srdce a hledá místo,
kudy do něj vejít. A tady, hned
za rohem, na číhané,
v plodném plenění,
nám duje do šatů,
nám větrá práci,
zametá dům, olejuje naše dveře
ztvrdlé temným uzavřením, otvírá je
do jakési nádherné pohostinnosti
a překypuje v nás, a i když si
nikdy nevšimneme tolikého
mládí, úplně
nás uchvacuje. Ano, krátce
po východu slunce vítr už spokojený,
v jádru klidný, vanul kolem
naší vyprahlosti, nespravedlnosti
našich let, podnítil něco
krásnějšího než jen tolik
nedůvěry …
