Pravda je dočasně napravený omyl

Rektor Univerzity Karlovy ve své zdravici, kterou k zahájení nového akademického roku adresoval akademické obci, vypíchl dobrovolnictví mediků, vznik nové dceřiné společnosti univerzity, která se zabývá laboratorní diagnostikou covidu, a pochválil studenty pedagogických fakult, kteří hlídali děti. Mohou či měly by filologické a filosofické obory pomoci v „koronavirové krizi“ i jinak než hlídáním dětí?

Je jistě hezké poděkovat těm, co něco dělají nad rámec toho, co by dělat normálně museli. Ale otázka, jak může kdo pomoci v krizi, je především občanský problém, nikoli odborný. Pokud by to bylo míněno implicitně jako kritika těch, co se odborně nezapojili, tak je asi třeba se ohradit. Společnost není volné sdružení odborníků, z nichž někteří tak nějak makají a ti druzí jen práci předstírají, což se pak odhalí v krizi. Ve zdravotní krizi se přirozeně nejprve uplatní spíš lékaři než operní pěvci, kteří, jak jsme zjistili, naopak virus rozšiřují…

Jde mi o to, jestli to neznamená, že si dokonce ani lidé z akademického prostředí nedokážou představit nějakou smysluplnou roli společenských věd ve veřejném prostoru. Současný krizový diskurs v českém prostředí například zcela uzurpují epidemiologové, lékaři či statistici. Měli by do něj vstupovat i antropologové či filosofové?

Klidně, mají­-li co říct. Ve sporu o to, kdo má udávat instrukce ohledně dalšího postupu, je vidět, že brzy stejně dojde na argumenty, které nemají s úzkou odborností nic společného, což znamená, že jsou prostě nějak obecněji platné. Mají stát řídit odborníci, či politici? A co dělá člověka opravdovým odborníkem, když ti si mezi sebou vehementně odporují? H­-index? Ve výsledku jde vždy o to někoho přesvědčit, a že by v tom přesvědčování měli hrát roli lidé s relevantními zkušenostmi, je banalita. Problém není neodbornost diskuse či to, že se odborníci neshodnou. Každá situace má nějaké nejasné parametry a člověk se prostě musí rozhodnout a být za toto rozhodnutí, při vší nejistotě, nějak zodpovědný. Od toho je tu politická reprezentace. O Německu si můžeme, třeba ve vztahu k migrační krizi nebo zrovna koronaviru, myslet, co chceme, ale tenhle aspekt jim rozhodně nechybí. My jsme zemí každodenního populismu, ve vědě i politice..

Já si pod pojmem „populismus“ představuji situaci, v níž nějaký politik přizpůsobuje své postoje nikoli vlastnímu přesvědčení, ale spíš očekáváním veřejnosti. Co by ale znamenal populismus v rámci vědy?

Uvedu příklad. Když profesor Hilský získal před lety cenu Česká hlava, bylo to celkem přirozeně medializováno. Jeden významný přírodovědec to komentoval tak, že je pěkné překládat Shakespeara, ale není to věda, leč kultura. Jde o nepochopení toho, co znamená něco vědět, včetně toho, kolik teoretických znalostí musím mít, abych něco tak náročného dobře přeložil. Je z toho ale cítit i jakási blbá politika, která odděluje vědu od kultury a říká, že nás ta druhá nemá co podstatného naučit. Přitom dobrá kniha, kterou jsem s porozuměním přečetl, se mnou zůstane už napořád a někdy ovlivní i celé generace. Člověk má někdy dojem, že úvahy o financování vědy se zde často odehrávají v intencích nepříliš inteligentní otázky, zda je větším přínosem pro lidstvo Alexander Fleming, nebo Victor Hugo. A to nemůže dopadnout dobře.

Z jakého důvodu to považujete za české specifikum?

Zase uvedu příklad. Kdysi jsem se zúčastnil shromáždění Fulbrightovy nadace, kde vystoupili různí zástupci vlády a ministerstev a všichni se předháněli ve vyzdvihování spolupráce s USA jako země technických inovací. Jediný americký velvyslanec konstatoval, že jim při podpoře spolupráce nejde o inovace, ale o kulturu prostředí, z něhož a pro něž se teprve inovace tvoří. To už ale zástupci vlády neslyšeli, protože hned po svých projevech někam odkvačili. Asi šli něco inovovat a kultura musela jít stranou.

V souvislosti s vědeckým výzkumem zmiňoval rektor Tomáš Zima, že se „daří přenášet vědecké poznatky z laboratoří do praktického života“. I tato charakteristika na první pohled humanitní obory opomíjí. V čem by podle vás měla spočívat role humanitních věd a jejich výzkumu?

To mi přijde samo o sobě taky nekontroverzní, ale možná je vhodné zmínit i to, co zdůrazňoval pragmatik John Dewey, totiž že vzdělání není nějaká příprava na život – prostředek k danému cíli, který je pak potřeba přetavit do praxe –, ale život sám. Vedlo to k založení Laboratory Schools při univerzitě v Chicagu, kde se takto přistupuje ke studiu už od mateřské školy. Podle amerických pragmatistů se to ovšem týkalo nejen třeba chemie či ekonomie, jak by se člověk asi dnes domníval, ale především umění nebo i náboženství právě pro jejich neoddiskutovatelný praktický dopad na každodenní život člověka. Tenhle dopad můžeme kritizovat a kritikou ho měnit. Hodnota humanitního vzdělání by pak byla jednoduše v tom, že v nás pěstuje schopnost být vůči různým zkušenostem otevřený, a tedy neupadnout do falešné opozice prostředku a cíle. Myslím, že si toho je většina lidí i vědoma, protože ví, že nejen chlebem živ je člověk. Jen se to těžko formuluje, zvlášť když vše začnete poměřovat termíny aplikací, čímž myslíte nějaké okamžité a jednoduše viditelné výsledky. Ale co je třeba hmatatelný výsledek poezie? Na to nejde říct nic chytřejšího, než že to je právě poezie. Obecně jde tedy o kvalitu života. Vzdělání člověka nedělá lepším, jen mu dává víc možností, a činí ho tak svobodnějším a adaptabilnějším vůči změnám, včetně dopadů krize.

Poslední desetiletí se stále marně hledají možné způsoby financování vědy. Kde byste viděl největší problémy současného českého modelu financování?

Vracíme se vlastně stále k témuž. Financování vědy je technikálie, která by měla být vedena představou o tom, co od vědy a vzdělání očekávám. Když začnu hovořit o inovacích a konkurenceschopnosti, aniž bych si vyjasnil, komu a proč chci konkurovat, nastavím na to grantová schémata a pak jsem v šoku, že mám mezi příjemci teologii, která asi nic inovovat nechce, tak je to můj problém, a ne problém teologie. Právě z toho – spíš než z nedostatku prostředků – pramení problémy českého financování vědy. Koronavirová krize, myslím, jenom ukáže další limity takového systému. Když si všechny zodpovědné osoby sednou a shodnou se, že jsou humanitní vědy zbytečné, bude to sice špatné rozhodnutí, ale jde s ním nějak pracovat. Přinejmenším se brzy vyjeví, že zbytečné nejsou. Stav, kdy sice do vědeckého bádání nějakým způsobem zahrnuty jsou, ale neustále nás překvapuje, jak nezapadají do našich metod hodnocení či kvantifikace, je nejhorší možný.

Je třeba známo, že citace v humanitních vědách nabíhají typicky velmi pomalu, rozhodně déle než běžně sledovaných pět let, a nejcitovanější jsou autoři mrtví. Když to nezohledníte, vyjdou vám všichni buď jako úplná nemehla, nebo naopak zneuznaní gé­niové. Potíž je, že to spoustě lidí vyhovuje i na straně humanitních věd, protože v té své obtížné kvantifikovatelnosti automaticky spatřují vyšší talent. To, co se kdysi rozběhlo pod názvem IPN metodika – tedy komplexní evaluace vycházející z mezinárodně uznávaných oborových standardů, nikoli jen z mechanického přepočtu publikačních výstupů –, smysl celkem dávalo, kdyby se to doladilo.

Ovlivňuje současný systém hodnocení vědy podobu akademického psaní a strukturu akademické práce?

Tu ovlivňuje hlavně fakt, že je v Česku ve srovnání se zahraničím mimořádně velký podíl projektového financování vůči institucionálnímu. Důsledky tohoto nastavení jsou známé. Člověk musí publikovat hodně a průběžně, protože projektová schémata jsou většinou tříletá a často se chce, aby výsledky byly už v prvním roce. Snadno se to totiž mechanicky kontroluje. Tím pádem se rezignuje na dlouhodobější a soustavnější výzkum. Také tematicky je člověk nucen vše fragmentarizovat, paralelně pěstovat více témat a věnovat se tomu, na co zrovna sehnal peníze. K tomu patří přebujelá administrativa, kterou je těžké bez podpory zvládnout. Na druhou stranu ale možnost mít projekt činí člověka svobodným a nezávislým na systému.

Ve svých výzkumech a studiích se zabýváte mimo jiné i Hegelovou filosofií. Hegel sám byl jedním z podporovatelů humboldtovské vize univerzity a terciárního vzdělání. Je taková vize i dnes ještě stále udržitelná? V čem vy sám vidíte smysl a roli univerzitního vzdělání?

Hegel byl především podporovatelem vzdělání jako práce na sobě samém, které je v rozporu s autoritativními metodami výchovy jako přípravy na něco, co teprve přijde. Historii tak nechápal jako rapsodickou sbírku toho, co bylo a už není, ale jako aktivní rekonstrukci toho, kým jsme byli a kým bychom být chtěli a měli. K této rekonstrukci patří i identifikace našich omylů a snaha naučit se s nimi nějak žít a pracovat, protože nic jiného vlastně v rukou ani nemáme. Pravda není hotová a nedotknutelná věc, ale primárně omyl, který byl napraven, a nejspíš jen dočasně. Třeba momentální hysterie nad tím, jaké jsme byli v minulosti xenofobní svině, je nesoudná, protože se tváří, jako by se tomu šlo od nynějška nějak jednoduše vyhnout a my byli po několika sebezpytných proklamacích už na věky čistí jak lilium. Hegel je svým realismem opravdový představitel moderny.

Co se univerzity týče, Humboldtova „vize“, jak říkáte, byla součástí liberálních reforem, k nimž pruský stát přistoupil poté, co byl poražen Napoleonem, v rámci dlouhodobého plánu obnovy země. Reformy, k nimž patřil například i edikt k emancipaci židů, který se Humboldt neúspěšně snažil rozšířit na celý Německý spolek, ustaly záhy poté, co Napoleon prohrál a panovník začal ustupovat konzervativním kruhům. Jinak řečeno, krize může ukázat, jak hodnotné vzdělání je a jakou roli hraje univerzita. Univerzita je přitom už podle názvu projekt, který nevychovává jenom k nějaké profesi, ale své obory pěstuje vždy v celku lidského poznání. Představuje model společnosti, jakou bychom chtěli mít.

Je pravda, že Humboldtův ideál univerzity v dnešních podmínkách řadě lidí připadá jako nepoužitelný anachronismus. Nelze ale totéž říct i o Hegelově myšlení? Proč by nás měl zajímat romantický filosof, navíc myšlenkově i institucionálně tak úzce spjatý s dobou, v níž žil? Proč vám dnes Hegel připadá aktuální?

Řekl bych, že Hegelova popularita stále spíš stoupá, než že by klesala. Lze to samozřejmě spojovat s růstem zájmu o Marxe, což je zase dáno probíhajícími krizemi společenskými. Příčinou je podle mne ale i Hegelův realismus, někdy až podezřele cynického typu, spojovaný s pojmem Realpolitik. Mě na něm zajímá apel na jednotu zkušenosti, jenž asi lze považovat za romantický. V dnešní filosofii si ho ponechala hlavně filosofie francouzská, pro niž je kvantová mechanika stejně validní oblastí zkušeností jako opera. Mistrem tohoto žánru je dnes Slavoj Žižek. Ale u Hegela je v tom opět i nějaký, řekněme, realistický motiv, který vše převádí paradoxně na jinou vlastnost zkušenosti, totiž její konfliktní povahu. Jeho heslo je „já jsem boj“, což se modelově uplatňuje v dialektice pána a raba. Platnost hesla je ale právě obecnější – od estetiky, kde je tento princip dramatizován, přes epistemologii, kde máme konflikty nových a starých teorií, po konflikty společenské, včetně válečných. Hegel přitom nikde neglorifikuje válku nebo třídní boj, ale je realistou právě v tom smyslu, že je nevidí jako absolutní zlo, vůči němuž lze jen tak postavit ideu věčného míru a ve zbytku času se tvářit ctnostně. Ctnost je ostatně, jak konstatuje, taky až výsledek nějakého boje. Možná je lepší místo války hovořit právě o krizi. Že z těchto úvah vyšel jako ideolog pruské rozpínavosti, je asi přirozené, ale ne zcela spravedlivé. Když pak vytrhnete z kontextu větu o husarech s nabroušenými šavlemi, kteří posilují národy vůči vnitřním nejistotám, je z toho hned oheň na střeše. Ale to je zas právě voda na Hegelův konfliktní mlýn.

Právě vydáváte knihu o filosofickém původu humoru, kde srovnáváte Hegela s Felixem Holzmannem. Znamená to, že filosofické výpovědi se svou povahou nijak zvlášť neliší od šplechtů a anekdot?

Humor má tu vlastnost, že pracuje s našimi zažitými očekáváními, například tím, jak užíváme jazyk, a jejich narušením nás upozorňuje na jejich skryté parametry. To znamená, že nám prostředkuje nějaký vhled do povahy zkušenosti. Já se soustředím na humor jazykový – a k tomu se Felix Holzmann mimořádně hodí právě proto, že je jeho humor na mezích jazyka skoro výhradně postaven. Je to analogické principu metafory. Řeknu­-li o někom, že je prase, předpokládám, že všichni vědí, že vím, že prasetem není. Pak lze z konfliktu toho, že vím, že je to tvrzení nepravdivé, a přesto to tvrdím, aniž bych zjevně lhal, vyvodit nějaký nový vhled, třeba v souvislosti s hygienickými návyky dotyčného. S Hegelem řečeno: jazyk je v emancipovanější podobě založen právě na takovýchto „Aufhebungen“ – překonání a zároveň pozdržení konfliktu. Humor s tímto vhledem jednak pracuje, jednak nám ho dává najevo. Kniha tedy není ani o Holzmannovi, ani o Hegelovi, ale o humoru jako formě zkušenosti, která nám sama o sobě něco odhaluje. Hegel a Holzmann k tomu jen ukazují cestu.

Mezi vašimi publikacemi panuje na první pohled dost velký rozptyl – vedle monografií o filosofii jazyka, logice nebo filosofii matematiky se věnujete například i reflexi hudby. Vnímáte své knihy o hudbě nebo o jazykovém humoru jako přirozené vyústění témat, kterými se dlouhodobě zabýváte, nebo spíš jako osvěžující odbočky od standardní akademické rutiny?

I ve filosofii se musíte dnes přirozeně specializovat, tedy mít nějakou úzkou výzkumnou agendu, spjatou s prezentací v úzkoprofilových mezinárodních časopisech a na vědeckých fórech. V mém případě jsou to zmíněná logika a filosofie matematiky. Výsledkem této profesionalizace je ovšem to, co už dnes zasáhlo celý akademický svět, totiž že čím užší odborná nika, tím větší odborník. Zvláště ve filosofii je to velký problém, protože to popírá její původní smysl, tedy ne to, že by měla vágně plácat o životě, dávat rady politikům, aby šli do sebe, a veřejnosti, jak se má usebrat, ale že stejně jako lidská zkušenost nemá mít žádné fixní hranice. Hranice, což je zase Hegelova myšlenka, jsou tu také od toho, aby byly překračovány. Těmi hranicemi se pak mohou myslet třeba hranice nějakého stylu či tradice, jako byla západní tonalita, a automatické tendence k jejich překonávání, jako v hudbě atonální.

Když jsme u zkušeností a očekávání, mění se podle vás struktura, orientace, očekávání nebo motivace uchazečů, kteří se na Filozofickou fakultu hlásí?

Co se struktury uchazečů týče, ovlivňuje ji to, že studenti dnes mají mnohem více možností. Například je celkem běžné, že jde člověk po gymnáziu studovat do zahraničí, i v tuzemsku je větší výběr, tedy dochází k zředění počtu vyložených talentů. To lze saturovat studenty ze zahraničí, ale pregraduální studijní programy v cizích jazycích jsou určitá investice, kterou nejde spustit za dne na den a kdekoli. A asi budete jen obtížně učit na české univerzitě brazilské studenty anglicky francouzskou filologii… Jinak velké rozdíly nepozoruji. Pořád platí, že jsou studenti spíš plašší, neochotní reagovat, což lze jen těžko vysvětlit počtem introvertů v populaci. Spíš je na vině pasivní společenské klima.

Studenti Filozofické fakulty UK nedávno uveřejnili Manifest dekolonizace, který vyzývá k „dekolonizaci myšlení“, k uvědomění si ekonomické nerovnosti, otevření debaty o povaze našich dějin… Je takové výzvy zapotřebí?

Výzva je výzva, na tom není co chválit ani kritizovat, podstatné je, co pozitivního případně spustí a spustit může. Chci­-li například otevřít diskusi, nestačí napsat „otevírám diskusi“, ale začít diskutovat. V textu je pro mě zatím osvětlující hlavně odkaz na článek profesora Pavla Barši, kde se formuluje nějaký problém, zbytek vypadá, že je ještě ve vývoji.

Ptám se na to i proto, že Filozofická fakulta vstupuje do mediálního prostoru v poslední době především politicky zabarvenými kauzami nebo pseudokauzami – tím, že odmítla vyvěsit poutač o zavraždění Milady Horákové, a sporem o levicovost či „neomarxismus“ fakultních historiků. Do jaké míry patří do akademického prostředí politika a občanská angažovanost?

Občanská angažovanost je záležitost všech občanů, univerzity na ni nemají nějaký patent, jen možná větší zodpovědnost. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy je pořád nejvýznamnější humanitní institucí v zemi, rozhodně z vědeckého hlediska, lhostejno, zda jej bereme kvantitativně či kvalitativně. A toto hledisko nelze právě u humanitních věd nikdy oddělit od společenského dopadu. Redukovat vstupy fakulty do mediálního a společenského prostoru na dvě, nebo vlastně jednu mediál­ní kauzu, stejně jako hledat na FF UK buňky neomarxistů, je v tomto ohledu absurdní. Už tedy proto, že je jedno, zda tam jsou či nejsou. Důležité je, jestli jsou s to něco inteligentního říct a obhájit to. Zbytek je trapné tatínkování a mávání fanglemi.

Jedna z medializovaných výhrad vůči humanitním oborům nebo obecně „kultuře“ se ovšem týká i toho, že jsou – na rozdíl od „přísné vědy“ – jen těžko oddělitelné od nějakého politického postoje nebo světonázoru. Lze se vůbec ideologizaci společenskovědního vzdělávání nějak vyhnout?

Otázka je především, co je ideologizace. Ideologie je nějaká sada přesvědčení, skrze niž vnímám okolní svět. Boj proti ideologizaci vychází z názoru, že to jde bez takového přesvědčení – nezaujatě, řekněme vědecky. A v tom je problém, protože i to může být ideologické, ale skrytě. Nějaká výchozí přesvědčení má totiž každý. Jiný americký pragmatista, a současně novohegelián, Wilfrid Sellars říkal, že úspěch vědy spočívá v tom, že je sebekorigujícím se podnikem, tedy ne nějakým výjimečným přístupem k poznání založeným na pevných principech, ale systematickou schopností učit se z vlastních chyb. Tím se podle něj vědecká metoda liší od autoritativních. Tento princip by měl ve snaze vyhnout se ideologizaci vzdělání stačit, což neznamená, že je to lehké. I zde platí, co říkal Hegel o husarech s nabroušenými šavlemi, kteří nás vyruší z našich samozřejmostí. Tedy že se hezky káže o tom, jak si máme zvyknout na nejistotu světa a nutnost revidovat naše přesvědčení, když ale dojde na lámání chleba, je po předsevzetích. Pak bychom najednou chtěli, aby nás zachraňovali odborníci.

Tento náš rozhovor vzniká vlivem šířící se epidemie poněkud toporně a na dálku. Pro vás je teď podobně komplikovaný i kontakt se studenty. Může být v něčem distanční vzdělávání prospěšné?

To se teprve uvidí. Mé očekávání je, že bude prospěšné negativně, protože si všichni uvědomíme, jak podstatné je vzdělávání kontaktní. Tedy že nejde jen o nějaký přenos informací, které si mohu někde přečíst a pak „aplikovat v praxi“, ale prostě společnou činnost, k níž potřebujeme druhé lidi přímo vidět a mluvit s nimi, jinak nás nic pořádného nenapadne. Ale třeba při schůzování jsou online platformy rozhodně velká úspora času.