Už po desetiletí platí, že v hospodě u piva projde mužská bytost navenek nepostřehnutelnou metamorfózou, po níž se stává nejchytřejším fotbalovým, případně hokejovým trenérem. V časech covidu, zdá se, přibyla další mutace: před obrazovkou počítače se osamělý intelektuál stává expertem na Milana Kunderu a metodologii historiografie. Kunderu nechme stranou, protože vehemenci e-mailů od neznámých bytostí, které z mé recenze na Novákova Kunderu dokázaly vyvodit jak můj morální profil, tak i rozhodnutí, že si tu knihu najust koupí, i když to původně nezamýšlely, už bych nebyl schopný znovu čelit. Ale na nové hvězdy dějepisného diskursu se podívejme.
Zářivou kometou je Michal Klíma. Absolventa ČVUT, který celý život strávil jako mediální manažer a příležitostný novinář, zjevně nadchl žánr otevřeného dopisu, takže jich sepsal a na webu Forum24 zveřejnil hned celou sérii. V tom prvním, určeném historičce Muriel Blaive, poodhaluje své pojetí dějin, k němuž došel při vytváření expozice Památníku spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě v synagoze v Hartmanicích: „Nebudeme dějiny komentovat, ale předložíme návštěvníkům fakta.“ Klíma připouští, že dějepisné vzdělání nemá, a citovanou větou to dosvědčuje. Kdyby prošel byť jen bakalářským proseminářem, ztratil by patrně víru v takto jednoduchá řešení. Dějepisectví by totiž muselo být jen výčtem dat (nebudeme-li Klímovo pojetí komplikovat výkladem o tom, že i samotný výběr dat už je svého druhu komentářem). Každopádně jakmile k datům událostí začneme přidávat podstatná jména a slovesa, komentování se nevyhneme. V květnu 1945 vlasovci Prahu „zachránili“, „pomohli osvobodit“, nebo „sehráli určitou roli na straně povstalců“? Co sloveso, to jiná představa o ději.
Bizarnosti dosahuje Klímův dějepisný exkurs v otevřeném dopise členům Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. S odkazem na Listinu práv a svobod v něm označuje za cenzuru výsledek lektorského posuzování rukopisu knihy Ladislava Kudrny a Františka Stárka Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči (proto)undergroundu, doporučující odstranit předmluvu, jež má výrazně polemicko-publicistický charakter. Klíma se dovolává paragrafu 11, odstavce 3 Autorského zákona, zaručujícího právo na nedotknutelnost díla, a uvádí: „Především se nedotknutelností rozumí vyloučení změn a zásahů do díla. Není pochyb o tom, že vyřazení úvodní kapitoly z knihy je takovým zásahem do autorského díla, které zákon zakazuje.“
Co tím říká? Že když někdo něco napíše, nesmí mu do toho nikdo zasahovat. A Listina základních práv a svobod či Autorský zákon jsou jistě vyšší normy než jakékoli zásady lektorského řízení. Pro pana Klímu je zjevně nesnesitelná představa, že jednotlivé obory fungují právě a pouze díky tomu, že nižší a dílčí pravidla vítězí nad vyššími, ba i ústavními pravidly; lektorské řízení tu musí být něčím víc než Listina práv a svobod, protože kdyby platila její dikce, nemělo by smysl žádné lektorování vůbec konat. Je to přesně totéž, jako kdyby ve fotbale hráč odmítal uznat, že byl v ofsajdu, a odvolával se na svobodu pohybu, kterou mu přece garantuje Listina základních práv a svobod. Vezmeme-li představu pana Klímy do důsledku, mohl by se kdokoli, komu v prestižních časopisech typu Nature či The New England Journal of Medicine neprojde studie lektorským řízením či toto řízení požaduje její přepracování, dovolávat nedotknutelnosti svého díla. Zmíněná kniha o undergroundu navíc jistě vznikla v rámci pracovní náplně obou autorů a je logické, že ten, kdo je platí, chce knihu uplatnit jako vědeckou publikaci – a proto je její lektorování důležitější než práva ústavní, i kdyby platila v celé galaxii (více k tématu v knize Johana Huizingy Homo ludens. O původu kultury ve hře, 1938, česky 1971).
Revoluční étos, který pana Klímu vede k závěru, že fungování všech vědních oborů na planetě by mělo být přenastaveno, protože jejich publikační pravidla nerespektují ústavní práva na svobodu slova, projevu a vyjadřování, je zjevně podobně nakažlivý jako čínský virus. Také šéfredaktor Fóra24 Pavel Šafr se proměnil v metodologa historiografie a vydal se na obhlídku publikací o novodobých českých dějinách. Na rozdíl od Klímovy vize historie jako čiré fakticity však Šafr hlásá, že ze psaní o dějinách nelze „vyhnat úsudky a morální hledisko“. A cílí tudíž na díla, v nichž se úsudky liší od těch jeho a morální hledisko absentuje, anebo je jinak nastavené. Záslužně při této kontrole objeví bizarní skripta Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Pak ale narazí na Dějiny Česka z roku 2018, do nichž kapitoly o poválečných dějinách napsali Michal Pullmann a Matěj Spurný. A v nich mu to podstatné chybí: „Člověk by čekal alespoň hlavní události, třeba únorový puč v roce 1948, pár vět o teroru, alespoň malou zmínku o popravě političky Milady Horákové a tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, čekali bychom pár vět o motivech a průběhu invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a o podpisu kapitulace v Moskvě a následné dlouholeté okupaci. Ale nic z toho autoři do Dějin Česka nezařadili! Není zde doslova nic.“
I pan Šafr si tedy žádá revoluci v akademickém psaní: věci, které vnímáme jako zásadní, musejí být všude. Neplatí, že něco už se prostě obecně ví, takže se o tom nepíše, což ale neznamená, že nevyřčené odmítáme. Věta, že Karel Čapek je významný autor, musí být dle tohoto uvažování ve všech dějinách literatury. Věta, že Země je kulatá, musí být ve všech pracích z přírodovědných oborů, protože není-li vyřčena, neplatí ani nic dalšího, co je z tohoto předpokladu vyvozováno.
Forum24 jsem si po léta čítal docela rád, protože stáří už má konzervativní myšlení rádo. O to víc mě zneklidňuje, jak revoluční radikalismus se tu v neklidné době hlásá.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.